Ježíš se ptá učedníků: Za koho mě lidé pokládají? A pak se ptá: Za koho mě vy pokládáte? Tu otázku klade i každému z nás. Od odpovědi na ni bude záviset všechno ostatní. Minule jsme si říkali: Boží slovo je naše ústava. Nesmíme Boží slovo ve svém životě nechat padat na zem a šlapat po něm. Máme mít postoj člověka připraveného vyjít za tím, co mu řekl Bůh. Proto i při mši svaté nasloucháme slovům Bible, proto v promluvě uvažujeme nad tím, kam nás Bůh vede. Ale jestli tomu tak opravdu bude – jestli po Božím slovu nebudeme šlapat, jestli budeme mít postoj člověka připraveného vyjít, to se odvíjí právě od odpovědi na otázku, kým je pro nás Ježíš. Kdybychom neměli víru, kdyby pro nás Ježíš nebyl Božím Synem, proč bychom to dělali, proč bychom šli za jeho slovem?

Proto o nedělích a slavnostech po přečteném Božím slovu a po promluvě vyznáváme svou víru. Připomínáme si základní články víry. A jistě nebude na škodu vzít si třeba doma kancionál a tu modlitbu Věřím v jednoho Boha si projít a pouvažovat nad tím, jestli opravdu věříme všemu, co je v té modlitbě uvedeno. Víra ale není pouze záležitost toho, co máme v hlavě. Dokonce víra není ani záležitostí jenom toho, co máme v srdci!

Někteří lidé říkají: „Pane faráři, já sice do kostela nechodím, ale já to mám v srdci. Já cítím, že věřím.“ Ale víra není o tom, co člověk cítí! Jeden kněz to hezky vysvětloval tímto příkladem: V domě vypukne požár, rodina vyběhne ven, táta volá nejmladšího synka: „Synku, kde jsi?“ Synek se ozve z horního patra: „Tati, já jsem tady, já seběhnu dolů!“ – „Nesmíš!“ křičí táta. „Schodiště už je v plamenech. Vyskoč z okna, my tě chytíme do plachty!“ Kluk volá: „Tati, já tě nevidím!“ A táta říká: „Ale já vidím tebe, skoč!“ Synek skočí a oni ho dole zachytí do plachty.

To je víra. Ne co cítím. Ten synek cítil kouř! Ale poslechl tátův zákaz a poslechl tátův příkaz. Důvěřoval tátovi. Poslechl zákaz: „Nesmíš dolů!“ Schodiště se za chvíli zřítilo. A poslechl příkaz: „Vyskoč!“ A to je víra i v duchovním smyslu slova. Ne co mám v hlavě. A ne co cítím. Ale důvěřuji. Protože věřím, jdu. Poslechnu Otcův příkaz a poslechnu Otcův zákaz. A on sám mě bude chytat. Tak jistě bude dobře zamýšlet se i nad tímto rozměrem naší víry.

V této víře pak Bohu předkládáme svoje prosby. Olomoucký otec biskup Josef Hrdlička k tomu říká provokativní myšlenku: Kolik lidí by bylo schopno po mši svaté zopakovat úmysly, na které jsme Boha v přímluvách prosili? Jestli prosíme a chceme být vyslyšeni, neměla by tam chybět pozornost, měli bychom dobře vědět, na jaký úmysl voláme ono „Pane smiluj se!“ nebo „Prosíme Tě, vyslyš nás!“ Takže pozornost. To bude myšlenka k přímluvám. Těžko čekat, že Bůh vyslyší prosby, které člověk ani „nezachytil“.

Přímluvami končí první základní část mše svaté – bohoslužba slova, kde jde právě o to slovo. A následuje druhá velká část – bohoslužba oběti, kde jde o tu oběť. Oběť Kristovu i oběť naši.

Co přinášíme k této oběti? Také příspěvek do sbírky. Nevím, jestli vás někdy napadlo, že sbírka v této chvíli mše svaté není jenom technická záležitost (ono se to někdy vybrat musí, aby bylo za co svítit a za co opravovat). Sbírka je součástí oběti, kterou ke mši svaté přinášíme. Jeden kněz to vyjádřil těmito slovy: Naše peníze, to je jedna z možností, jak sloužíme Bohu. Možná to bude znít trochu divně, když řeknu, že Bůh má plán i pro naše peníze a že se o ně zajímá jako o všechno ostatní. Podstatná část našeho života se točí kolem peněz, tak to prostě je. A kdyby se Bůh nezajímal o naše peníze, tak by to znamenalo, že se nezajímá o podstatnou část našeho života a to jistě není pravda. Co představují naše peníze? Je to náš čas, naše úsilí, naše schopnosti i náš talent. Jak mám rád Boha, se pozná tedy i podle toho, jaký mám vztah k penězům. Dá se to poznat i podle toho, kolik dá člověk v neděli do košíčku. Jestli je ten člověk na tom dobře, nemá finanční problémy a dá do košíčku pětikačku, tak dává Bohu jakési spropitné. Odbyde ho jako číšníka se spropitným, a to i tomu číšníkovi dá člověk víc. Člověk tak vlastně znevažuje Boha a uráží ho. Nemluvím teď o těch, kteří mají finanční problémy a jsou rádi, že jsou rádi, nemluvím ani o dětech, ani o studentech, ale o těch, kteří mohou dát. Jestli svými penězi dávám svůj čas, i své schopnosti a Bohu dám pět korun, tak jsem toho Bohu moc nedal. Navíc můj dar je přece výrazem mé lásky a úcty k němu. Dary mi otvírají cestu do Božích nádvoří a jsou projevem mé bohoslužby. Nemysleme si, že Bůh nepočítá naše dary a že se na ně nedívá. Vždyť on nás také jednou bude chtít odměnit a toto všechno bude také posuzovat. Mé dary, které jsem dal druhým, i dary, které jsem dal církvi do košíčku.

Samozřejmě zároveň v té chvíli přinášíme i to podstatné. Přinášíme dary chleba a vína k proměnění. Ale ani to není všechno. Hezky to řekl jeden synek: „To by dědovi ke svátku nestačilo – taková troška vína!“ A nestačí to ani Bohu. My spolu s těmi dary máme na oltář klást i sebe. Je moc krásné, když člověk třeba hned ráno každý den řekne: „Bože, všechno, co dnes budu myslet, mluvit, konat, trpět, z čeho se budu radovat – to všechno ať je k Tvé větší cti a slávě. A když potom člověk přijde na mši svatou (a na tu nedělní zvlášť), může v té chvíli, kdy lidé přinášejí dary chleba a vína a kdy kněz je klade na oltář, v duchu říct: „Bože, spolu s těmito dary kladu na oltář i všechno to, co jsem tento týden prožíval: myslel, mluvil, konal, trpěl, z čeho jsem se radoval. A prosím: Tak, jako za chvíli proměníš ten chléb ve své Tělo a víno ve svou Krev, abys proměnil i to všechno, co ti tady teď kladu, abys to vzal do svých rukou a proměnil v požehnání pro mě a pro moje drahé.

Spousta lidí dneska nemá smysl pro oběť. Ale my víme: Chci-li být aktivně účasten Kristovy oběti, nesmí při ní chybět ani moje oběť, můj osobní dar…