Slyšeli jsme v dnešním 2. čtení, jak sv. apoštol Pavel píše, že svoji službu koná s velkou pečlivostí. P. Josef Olejník bohoslovcům často připomínal. „Mše svatá je největší událost ve vesmíru a my ji nesmíme odfláknout.“ A tak i my teď na pokračování uvažujeme nad jednotlivými částmi mše svaté, abychom si je více přiblížili a mohli ji slavit stále víc do hloubky.

Skončili jsme u vstupních obřadů. Po vstupní modlitbě usedáme k Pánovým nohám, abychom mu naslouchali. Ve všední dny se většinou čtou dvě čtení – tedy 1. čtení a evangelium, o nedělích to zpravidla bývají 3 čtení. 1. čtení bývá zpravidla vzato ze Starého zákona, (v době velikonoční to bývá ze Skutků apoštolů), 2. čtení bývá zpravidla úryvkem z nějakého listu – dopisu – který psali apoštolové svým žákům anebo věřícím v církevních obcích, kde přinesli křesťanství, no a 3. čtením bývá vždy úryvek z evangelia, ve kterém jsou zachyceny život a učení Pána Ježíše. Mezi 1. a druhým čtením zpíváme žalm – žalmy jsou také součástí Bible – jsou to vlastně modlitby starozákonního lidu. Můžeme si všimnout, že mezi 1. čtením a žalmem bývá zpravidla nějaká myšlenková souvislost: Když se čte třeba čtení s kajícím obsahem, zpíváme zpravidla i kající žalm, když je čtení vyjadřující vděčnost Pánu Bohu zpíváme zpravidla i žalm na toto téma, a podobně o nedělích často bývá myšlenková souvislost i mezi 1. čtením a evangeliem. Zkusme si toho všímat!

Ještě slovíčko k evangeliu: Při prvních dvou čteních sedíme, ale při evangeliu z úcty k přímým slovům Pána Ježíše stojíme. A není to jenom z úcty, ale stání je také postoj člověka připraveného vyjít. Stání při evangeliu má vyjadřovat náš postoj, že jsme připraveni vyjít za tím, co z Ježíšových úst slyšíme.

Možná abychom také rozuměli tomu, proč když kněz řekne Slova svatého evangelia podle třeba Matouše, děláme na sobě tři malé křížky – na čele, na ústech a na srdci. (Dětem říkávám, že to není drbání. Nedrbeme se, ale děláme na sobě 3 krásné křížky.) Je v tom krásná symbolika, krásné vyjádření, že chceme Boží Božímu slovu rozumět (proto děláme křížek na čele), že chceme Boží slovo svými ústy vyznávat, (proto děláme křížek na ústech), a že chceme Boží slovo uchovávat ve svém srdci (proto děláme křížek na hrudi). Tak kéž si na to vzpomeneme, až se před evangeliem budeme zase „křížkovat“.

A teď to podstatné. Četba Božího slova zaznívá od ambonu. Tak jako oltář je stůl Božího Těla, tak ambon je stůl Božího slova. Asi bychom se hodně zlobili na kněze, kdyby nechal proměněné svaté Hostie padat z oltáře na zem a šlapal by po nich. Ale stejně tak nesmíme nechat ani Boží slovo padat na zem a po něm šlapat. To slovo je určeno nejenom k zapamatování, ale je určeno k vtělení do našich životů, je to vlastně jakási ústava nás křesťanů.

Víte dobře, kolik je dneska diskusí o tom, jak se stavět k problémům dnešní moderní doby, jak se stavět k odmítání života, k antikoncepci, k potratům, k eutanázii, ke klonování, k výzkumům prováděných na lidských embryích, k životu druh-družka, k životu bez sňatku, jak se stavět k registrovanému partnerství. A těch diskusí kolem toho už bylo – i mezi křesťany – a ten má takový názor a ten má onen názor… Všecko je v Bibli. Buď je to tam uvedeno konkrétně, anebo jsou tam obecné principy, které je třeba pouze aplikovat na konkrétní problémy. Všechno máme v Bibli. Zbytečně se ztrácí čas zbytečným diskutováním. Bible je naše ústava…

Když se scházeli ke mši svaté první křesťané, neměli při ní 3 čtení. Četli z Bible, dokud bylo možno – a asi mnohem déle, než jsme zvyklí my… My máme zde v kostele jenom ta 3 krátká čtení, ale každé je nabité Božím slovem, Boží energií. Tak kéž Božímu slovu tady nasloucháme opravdu s tím vědomím: Tady ke mně mluví Bůh. Mluví ke mně slova věčného života, slova, která jsou ne k diskusi, ale jsou závazná, jsou pro mě ústavou, jsou určena nejen k zapamatování, ale k vtělení do mého života…