Když jsme tady před týdnem slavili svátek Proměnění Páně, říkali jsme si: Apoštolové uviděli Ježíše v novém světle. I my se snažíme vidět Ježíše přítomného v Eucharistii v novém světle. Proto si vyprávíme a budeme dále vyprávět o jednotlivých částech mše svaté. Už jsme si řekli: Znamením kříže se noříme do tajemství Boha. Pak následuje pozdrav „Milost našeho Pána…“, kterým zdravil sv. apoštol Pavel křesťany, kterým psal své listy, nebo onen kratičký silný pozdrav „Pán s vámi“, ono ujištění, že Pán je s námi – zvláštním způsobem při slavení mše svaté. Potom prosíme o očištění od hříchů, abychom se s Pánem mohli setkat v čistém srdci. Pojďme dál…

Následuje krátké, ale také velice silné zvolání „Pane, smiluj se!“ Někdy ho zpíváme česky, někdy řecky: „Kyrie, eleison!“ Možná, že když tady teď zazněla ta slova „Pane, smiluj se!“, tak jsme si vybavili dnešní úryvek evangelia: Petr zahučí do vln a volá: „Pane, zachraň mě!“ Nicméně ono „Pane, smiluj se!“ je něco daleko hlubšího, než jen nějaké zoufalé volání o pomoc. Ono „Pane, smiluj se!“ je historicky zvolání, kterým volali lidé na panovníka, když vjížděl do bran svého města po vítězném tažení. To volání vyjadřovalo obdiv, oddanost. A při mši svaté jde vlastně o totéž: Panovník vchází do bran svého města po vítězném tažení. Ten Panovník je Ježíš. Jeho město jsme my. Na začátku mše svaté vchází do bran svého města. A vchází po vítězném tažení, kdy na kříži přemohl původce všeho zla. Tak i to naše „Pane, smiluj se!“ má vyjadřovat obdiv, oddanost a je dobře, když je to cítit i z našeho zpěvu.

Po zvolání „Pane, smiluj se!“ následuje o nedělích mimo dobu adventní a postní a o větších svátcích chvalozpěv „Sláva na výsostech Bohu!“ Začátek toho chvalozpěvu – to jsou slova, která zněla nad Betlémem při Ježíšově narození a celý ten zpěv je chvalozpěvem (zpěvem chvály) na Boží velikost. Náš papež František hezky říká: „Je spousta křesťanů, kteří si myslí, že Boží chvála patří jenom do Charismatické obnovy. Ne! Boží chvála patří do srdce a do úst všech lidí. Umíš prosit. Možná umíš i děkovat. Ale umíš chválit Pána? Jásat nad jeho velikostí? V 2.
knize Samuelově čteme, jak král David jásal a tančil před Bohem. Ty umíš jásat, když tvoje mužstvo vstřelí gól. Ale umíš jásat před Bohem? Před Boží velikostí? Nebo se uzavřeš do chladné, sterilní, odměřené modlitby?“ Takže „Sláva na výsostech Bohu!“ – to je jásot nad Boží velikostí. A kéž takto vychází ze srdce a kéž takto i zvnějšku zní!

Potom zazní výzva kněze: „Modleme se!“ A po té výzvě chvíle ticha. Ta výzva „Modleme se!“ je opravdu výzvou abychom se modlili. Ta kratičká chvíle ticha není proto, že by kněz čekal, až mu ministrant přinese misál. V té chvilce ticha má z našeho srdce vytrysknout alespoň kratičká intenzivní modlitba. Ať už modlitba chvály, díků, smíru, proseb). Prostě to, čeho jsme v tu chvíli plni. A kněz pak ve vstupní modlitbě, kterou veřejně recituje, jako by ty modlitby lidí sebral, shrnul a předal Bohu.

Tak jistě zase každého z nás mohlo oslovit něco jiného. Ale moc se přimlouvám: Uvažujme nad tím, jak moc umíme chválit Pána, „odvázat se“ před Bohem, jásat nad Boží velikostí, jásat nad Bohem, který je tak veliký a zároveň tak blízký člověku. Ti fanoušci na stadionech by nám v tomto směru opravdu mohli být vzorem. Ty stadiony se otřásají! Jenom proto, že mičuda vlítla do branky. A tady Panovník Boží Syn vchází do svého města po vítězném tažení. Ano, pro Boha, pro jeho velikost ho chvalme. Ale také s tím vědomím, že sterilní, studenou víru mnoha lidem nepředáme…