Také dnes budeme pokračovat v našem cyklu promluv o mši svaté. Většinou ji slavíme v kostele. Už jsme si řekli: Kostel je náš společný domov. Chodíme domů. Domov je místo, které důvěrně známe. Známe všechny místnosti, víme, co v nich děláme, dokázali bychom naším domem projít i poslepu. Možná bychom dokázali projít poslepu i naším kostelem. Ale my se dnes naopak budeme snažit kostelem projít s očima otevřenýma a budeme uvažovat nad tím, že vlastně při každé mši svaté máme kostelem projít a že to má být naše cesta za pokladem. V evangeliu slyšíme Ježíšovo podobenství o pokladu ukrytém v poli. I my zde v kostele máme poklad. Poklad pokladů. Živého Ježíše v Eucharistii. Větší poklad není. A naše účast na mši svaté má být cestou za pokladem. Dostaneme se k tomu za chvíli.

Koneckonců kostely jsou krásné a výmluvné i zvnějšku. S dětmi si často povídáme o tom, proč naši předkové stavěli kostely s takovými vysokými věžemi. Říkáme si, že máme kostely s takovými vysokými věžemi proto, aby ta věž jako prst ukazovala vzhůru k vyšším hodnotám. Aby nám připomínala: Nezapomeň na Boha! Bylo by jistě hezké, když bychom si tuto myšlenku vybavili, kdykoliv věž kostela uvidíme, ať už ze svých domovů, cestou do práce nebo třeba na našich prázdninových cestách. Kostelní věž jako prst ukazuje vzhůru a připomíná mi: Nezapomeň na Boha!

Stejně výmluvný je ale i vnitřek kostela. Máme jím při každé mši svaté projít.

Vzadu je předsíň. V ní je rohožka. Je dobře na ní boty čistit, abychom mši svatou slavili v čistém a hezké prostředí. Ale je v kostelní předsíni také nádobka se svěcenou vodou. Ta nám má připomínat náš křest. Máme se při vstupu do kostela požehnat svěcenou vodou s tím úmyslem: Ano, Pane, chci navázat na chvíli mého křtu, kdy moje duše byla nesmírně čistá a krásná. Prosím Tě, očisti mě i teď, ať slavím mši svatou nejen v té vnější, ale především v té vnitřní čistotě a kráse. Takže v předsíni očista.

Pak vstoupíme do kostelní lodi, kde (pokud nemáme artrózu), máme vždy Pána Ježíše pozdravit pokleknutím na pravé koleno. Je to vyznání naší víry, poklonění se Kristu, vyjádření toho, že vím, že zde není jen vzduch, ale živý Boží Syn. A pak zaujmeme v té kostelní lodi své místo. Prožijeme v ní setkání s Ježíšem. Setkání s Ježíšem v jeho slově a v jeho oběti.

Ale ke konci mše svaté máme opustit i ta svá místa v lodi kostela a přijít až k hraně presbytáře (kněžiště), abychom přijali ten největší poklad – živého Ježíše v Eucharistii. Byla by škoda jít za pokladem a poklad nepřijmout. První křesťané chodili ke svatému přijímání při každé mši svaté. A také my bychom se měli učit žít tak a chodit ke svaté zpovědi tak často, abychom pokud možno při každé mši svaté mohli jít i ke svatému přijímání a odnést si Poklad pokladů – živého Ježíše.

A tak si to shrňme: Kostel je náš domov. Domov je místo, které důvěrně známe. Kostelní věž jako prst ukazuje vzhůru a připomíná: Nezapomeň na Boha! A pokud jde o vnitřek kostela, máme jím při každé mši svaté projít jako cestou za pokladem: V předsíni očista, v chrámové lodi setkání a na hraně presbytáře přijetí největšího daru celé mše svaté, největšího myslitelného pokladu – živého Ježíše v Eucharistii. Kéž tomu tak při každé mši svaté je…