Slyšeli jsme podobenství o plevelu mezi pšenicí, slyšeli jsme z Ježíšových úst i jeho výklad. A také my v našem cyklu promluv o mši svaté budeme pokračovat zamyšlením nad „plevelnými myšlenkami“ o mši svaté.

O jedné z nich byla řeč už minule. Jsou lidé, kteří říkají: Proč bys chodil do kostela, když modlit se můžeš i doma nebo někde v přírodě?! Říkali jsme si: I mezi námi lidskými přáteli máme mobil, můžeme si zavolat. Ale máme-li se opravdu rádi, chceme spolu i být. Modlitba – to je ten mobil (rozhovor s Bohem). Ale mše svatá je víc – je to setkání s Ním, živým, fyzicky přítomným v proměněné svaté Hostii. To nemáme ani doma ani v lese, to nám nezprostředkuje ani televize ani chytrý mobil či internet. A pak: Mše svatá je zpřítomnění oběti Pána Ježíše na kříži. My jsme mu stáli za tu hrůzu kříže. Ježíš se ptá, jestli on nám bude stát alespoň za tu 1 hodinu ze 168 hodin, které týden má.

Pojďme k další „plevelné myšlence“. Někteří lidé nám kněžím říkají: Víte, pane faráři, já jsem nikoho nezabil, nikoho neokradl, nikoho neznásilnil, já sice do kostela nechodím, ale jinak jsem dobrým křesťanem. Na to já říkám: To je podobně, jako by nějaký manžel přišel domů a řekl ženě: Já jsem nikoho nezabil, nikoho neokradl, nikoho neznásilnil, já sice domů nechodím, ale jinak jsem dobrým manželem. Být lidsky dobrý – to je jistě základ. Bez toho by manželství i křesťanství bylo karikaturou. Ale dobrý manžel taky chodí domů a bere zájmy své ženy a své rodiny za své. A taktéž dobrý křesťan: Chodí domů (kostel je náš společný domov) a bere za své zájmy svého partnera Boha a rodiny církve. A tak až vám třeba bude někdo vyprávět, že on sice do kostela nechodí, ale jinak je dobrým křesťanem, tak pokud ten člověk žije v manželství, můžete mu říct: Máš manžela? A chodí ti domů? Asi jo. Jak by se ti líbilo, kdyby ti řekl, že domů chodit nemusí, že má v peněžence tvoji fotku a vzpomene si na tebe někde v lese? Asi by se ti to nelíbilo. A stejně i Bůh čeká od člověka cosi jiného. I manžel i křesťan chodí domů a bere zájmy svého partnera a své rodiny za své.

A ještě jedna „plevelná myšlenka“. Někteří lidé také říkají: Ale proč mám do toho kostela pořád znovu chodit a pořád dokola omílat ty stejné modlitby? Je to o tom, co mezi člověkem a Bohem je. Vyprávěla mi jedna mladá žena, jak její manžel jezdí za prací do Německa. Ta žena a ty děti mu stojí za to, aby v pátek po šichtě nasedl do vlaku či do auta a on jede z Německa na druhý konec České republiky, přijede z pátku na sobotu hrubo po půlnoci a v neděli po obědě musí jet zpátky. Přijede na jeden a půl dne a ta žena a ty děti mu stojí za to. Je to o tom, co mezi nimi je. Když je v rodině láska, člověk se rád vrací domů (i tam, kde je to náročné) a ví, že to má smysl stále znovu říkat svým drahým „Mám tě rád“ a „Potřebuji tě“. A tak to je i ve vztahu mezi člověkem a Bohem. Józef Augustyn říká: „Nechodíš do kostela? Běhej za holkou, kterou nemáš rád…“ Ale kde mezi člověkem a Bohem je láska, tam člověk přijde a rád – i tam, kde to je náročné. A ví, že má smysl i svým drahým a svému drahému Bohu stále znovu opakovat to „Mám tě rád“ a „Potřebuji tě“. Vzpomínám si, jak jsme kdysi přijali jednoho nového ministranta a on se mě ptal: „Jak často mám teď chodit do kostela?“ A čekal, že mu řeknu nějaké číslo: „Stačí jednou za týden, nebo jako ministrant choď dvakrát nebo třikrát za týden…“ Já jsem mu řekl: „Choď tak často, jak máš rád Pána Ježíše.“ Kde chybí láska, tam nastupuje povinnost. Kde mezi manžely chybí láska, začne se mluvit o manželských povinnostech. Kde ze strany rodičů chybí láska k dětem, nastupuje zákon a mluví o povinnostech rodičů. Kde chybí láska ze strany dětí, začnou rodiče dětem připomínat jejich povinnosti. A kde chybí láska mezi křesťanem a Bohem, začne se také mluvit o povinnostech, třeba o té nedělní. Ne že by povinnosti nebyly důležité, ale láska je lepší. A tak vyprošujme sobě i našim drahým lásku: lásku mezi manžely, lásku v rodinách i lásku člověka k Bohu. Povinnosti jsou důležité, ale láska je lepší…