V evangeliu je dnes řeč o lidech, kteří slyší a přece neslyší a nerozumějí, kteří otupěli. Jednou z takových oblastí, ve které dnes mnoho lidí otupělo a o které nechtějí slyšet a které mnohdy ani nerozumí je otázka mše svaté. O ní si budeme teď nějaký čas vyprávět.

My to víme, že máme být v neděli anebo alespoň v sobotu večer na mši svaté. Ale proč vlastně? Proč máme chodit do kostela?

Vypráví se takový hezký vtip, jak maminka ráno třese v posteli se svým synem: „Vstávat! Na mši!“ Syn se otočí na druhý bok a povídá: „Mámo, mně se nechce!“ Maminka s ním znovu zatřepe: „Synku, vstávej, vždyť je neděle! Aspoň v tu neděli!“ Syn se na posteli posadí a říká: „Mámo, řekni mi aspoň jediný důvod, proč mám jít do kostela.“ Maminka jen sepne ruce a povídá: „Synku, vždyť jsi farář!!!“

Ale vážně. Někteří lidé říkají: „Pane faráři, proč mám chodit do kostela? Proč se nemohu pomodlit doma nebo někde v přírodě?!“ Dětem to vysvětluji tak, že je to stejně jako mezi námi a našimi přáteli: Máme mobil, zavoláme si – a to je dobře. Ale mám-li někoho opravdu rád, chci s ním být. A čím víc ho mám rád, tím víc s ním chci být. A mezi člověkem a Bohem je tomu stejně. Modlitba – to je ten „mobil“. Zavoláme si. Rozhovor s Bohem. A je moc dobře, když se člověk modlí, když s Bohem mluví. Ale mše svatá je víc! Mše svatá je setkání s Ježíšem. V proměněné svaté Hostii je On sám fyzicky přítomen. To doma nemáme. To nemáme ani v přírodě. To nám nezprostředkuje ani televize ani internet. Mám-li Krista rád, chci s ním být. A čím víc ho mám rád, tím víc s ním chci být.

My to víme. Ale to musí člověk také zažít. Zažít tu žízeň, tu touhu po Bohu. Mně to Pán Bůh zažít dal. Pocházím z věřící rodiny, každou neděli jsme s rodiči chodili na mši svatou, dokonce od mých asi 7 let jsem chodil ministrovat. A bylo to v živé farnosti, ve městě, kde denně byla mše svatá nebo třeba i 2 mše svaté denně, a tak maminka chtěla, když už ministruji, ať to není záležitost jenom neděle, ale ať třeba ještě tak 2x přes týden jdu na mši svatou. Ale mi to nic moc neříkalo! Dodneška vím, jak jsem mamince říkal: „Tak dobře, tak já půjdu v neděli a pak v pondělí a v úterý a pak budu mít do neděle volno.“ Nic moc mi to neříkalo. Až když mi bylo asi těch 14 roků, tak vlivem různých životních okolností jsem najednou začal chápat, že Pána Ježíše potřebuji. Začal jsem si uvědomovat, jak je to perfektní, ne že musím, ale že MOHU s Ježíšem žít. A začal jsem se na mši svatou těšit. A už jsem se neptal, kolikrát že to po mně chtějí rodiče, abych na mši svatou přišel. Já sám jsem to chtěl a daleko víc, než rodiče žádali. Protože jsem věděl, kým je pro mě Ježíš. Moc rád vzpomínám na to, jak jsem třeba ze školy z Kopřivnice s taškou běhával několik kilometrů domů do Příbora, abych stihl mši svatou. Protože jsem věděl, že Ježíše potřebuji. Moc rád na to vzpomínám.

A o to můžeme prosit, ať Ježíš stále znovu dává nám i našim drahým zakusit tu žízeň po něm. Ať naše životy režíruje tak, abychom poznali a zakusili to, že ho opravdu potřebujeme.

A potom ten druhý pohled proč na mši svatou jít: Mše svatá je zpřítomnění oběti Pána Ježíše na kříži. Když by se nám někdy nechtělo jít na mši svatou, je dobré podívat se na kříž: Já jsem Ti, Ježíši, stál za tohle. Budeš Ty mně stát za jednu hodinu z těch 168, které každý týden má?

A to je i odpověď na otázku, zdali vynechání nedělní mše svaté je těžkým hříchem. Když je to kvůli nemoci nebo z nějakého závažného důvodu, tak to není hřích vůbec. Ale jestli bezdůvodně, z pohodlnosti nebo z nějakého malicherného důvodu ti Ježíš, ten, kterému jsi stál za tu krvavou hrůzu a který to tady zpřítomňuje, nestojí ani za tu jednu hodinu za týden, ani za tu jednu hodinu z těch 168, tak to už je vůči němu opravdu „blbý“ a závažným proviněním to je.

A tak se moc přimlouvám: Ať už bychom cítili, že se to dotýká nás nebo někoho z našich drahých, prosme o dar touhy a o dar vztahu. O dar touhy, abychom zažili tu žízeň po Kristu, abychom prožili, že ho potřebujeme. A o dar vztahu: Ježíši, já jsem Ti stál za kříž. Budeš mi Ty stát za tu jednu hodinu za týden?

A když bude vztah, když budou touha, pak bude leccos. A bude možná i víc než jedna hodina týdně…