Začal bych naše dnešní zamyšlení jednou otázkou: Cítíte se jako ti, kdo se lopotí a jsou břemeny obtíženi? Já jo! A pokud to vnímáte podobně, tak právě nám jsou prioritně věnována slova dnešního evangelia. To zní jako balzám: Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste břemeny obtíženi, a já vás občerstvím!

Než se dostaneme k Ježíšovým slovům a k tomu odpočinku u Pána, tak bych se s vámi rád zamyslel nad odpočinkem obecně. Už si přesně nevybavuji podrobnosti, je to už hodně dlouho, ale byl to myslím nějaký můj spolubratr v kněžské službě, který kdysi řekl: „Jestli se kněz chlubí tím, že za celý svůj kněžský život nikdy neměl dovolenou, tak tím by se neměl chlubit, ale z toho by se měl zpovídat.“

A to se týká všech: kněží i nekněží, podnikatelů i zaměstnanců, školáků i důchodců: Ta potřeba zastavit se, zorientovat se, načerpat.

P. Elias Vella ve své knížce Zakotvit svůj život v Bohu říká tato slova: Představme si ptáčka, jak vlétl malým oknem do uzavřené místnosti. Ztratil svou volnost, ztratil svou svobodu a stává se zmateným. Pozorujeme ho, jak létá kolem, naráží do stropu, do zdí, padá na podlahu, pociťuje závratě, zavírá oči a umírá. Tímto malým ptáčkem můžete být vy a mohu jím být já. Mnohokrát vstupujeme do nějaké uzavřené místnosti a ztrácíme veškerý kontakt s pravou svobodou. A víte, jakou chybu ten malý ptáček udělal? Stále pokračoval v létání. Nevěděl, jak se zastavit a vlastně se jen rozhlédnout a nalézt opět okno, kterým do místnosti vletěl. Stal se zmateným a tak ztratil navěky svou svobodu.

To umění zastavit se, zorientovat se, načerpat – to je moc důležité. A čím je doba hektičtější, čím víc práce střídá práci a úkol střídá úkol a starost střídá starost a informace střídá informaci a vjem střídá vjem, tím víc je třeba zastavit se, zorientovat se, občerstvit se, načerpat.

I otec biskup teď před prázdninami nám kněžím napsal pár řádků, ve kterých vybízel, abychom nezapomněli na odpočinek. Napsal takovou hezkou myšlenku. Napsal, že možná jsme za ta léta kněžské služby už i tak trochu vyhořeli a že bude dobře třeba i v těch chvílích volna vytáhnout fotky z kněžského svěcení, z primiční mše svaté, zavzpomínat, navázat na to prvotní nadšení, nést před Pána všecko to, co jsme nějak poztráceli, co nás ubíjí, co nás válcuje…

A myslím, že to může být inspirace nejen pro kněze, ale pro nás pro všechny. Možná bude dobře ve chvílích volna a odpočinku vytáhnout i ty fotky: možná fotky ze svého prvního svatého přijímání, ze svého biřmování a vzpomenout si, jaké to tehdy mezi mnou a Kristem bylo. Možná bude dobře vytáhnout fotky ze svatby a zavzpomínat, jaké to tehdy bylo mezi manžely, možná bude dobře vytáhnout fotky ze křtu dětí a zavzpomínat, jaké to tehdy bylo, když jste ta svoje miminka drželi a vnímali Boží dar i úkol dovést ty děti až k šťastné věčnosti s Bohem.

A bude dobře nést to všecko před Pána: Nést před Pána, v čem člověk vytrval, nést před Pána, co člověk poztrácel, nést před Pána, co člověka zklamalo, nést před Pána to, co člověka ubíjí, co ho válcuje, co nezvládá.

Ano, těch uzavřených místností, ve kterých člověk ztrácí svou svobodu a svou sílu a svůj dech, může být mnoho. Bude dobře zastavit se, najít to okýnko, kterým se dá vyletět ven. Ale hlavně nést to před Pána! On je tím, který občerstvuje, který dává nový dech, novou sílu, novou svobodu! On je tím, který má řešení!

Farizeové a zákoníci to nepochopili. Pro jejich učené hlavy Ježíšovo poselství bylo příliš jednoduché. Tak žili ze sebe, ze svého JÁ, ze svých nápadů… A podle toho to vypadalo. Ale ti obtížení, ti slepí, ti chromí, ti mrzáci, ti lidé s poničeným životem, ti lidé, kteří měli za sebou těžká životní selhání, ti lidé ponižovaní a slabí – ti šli k Ježíšovi a on jim odebíral ta jejich břemena a dával jho, které netlačí.

A my se k nim můžeme přidat…