Svatí Cyril a Metoděj byli misionáři. Přinesli našemu národu víru, přinesli křesťanství. Právě teď poslední číslo ministrantského časopisu Tarsicius je věnováno tématu misií. Je tam mj. i krátký, ale velice výstižný úvodník olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera, který si vezmeme jako základ našeho dnešního zamyšlení. Vždycky kousíček přečtu a malinko si k tomu řekneme.

Misie nejsou jen věcí misionářů v dalekých zemích. Misionářem může být každý člověk, který ví, že byl obdarován, a nechce být sob¬cem, chce se o ten dar rozdělit.

Tak to se týká i nás. Byli jsme obdarováni vírou a nemáme být sobci. Máme se chtít o víru rozdělit.

Otec arcibiskup říká dál:

Křesťanským misionářem je člověk, kte¬rý se dělí o svou víru, o své poznání Krista. Kdo objevil radost a štěstí z Kristova přátel¬ství, ten přivádí ke Kristu všechny své přáte¬le. Komu je dobře ve společenství církve či v partě ministrantů, ten přivádí druhé. Pro¬tože to nebývá vždycky snadné, hledá cesty a vymýšlí způsoby, modlí se za to a pomalu vyrůstá ve skutečného misionáře.

Tak to je důležitá otázka: Jestli jsem s Kristem šťastný. Jestli jsem šťastný jako ministrant, jestli jsem šťastný jako křesťan. A jestli jsem s Kristem šťastný, tak bych si to měl chtít nenechat pro sebe. Jestli mě to naplňuje, jestli jsem toho plný, tak bych to z té plnosti měl chtít dávat dál.

Myslím, že už jsem vám tady kdysi říkal, jak jsem měl za spolužáka člověka, který než šel studovat na kněze, tak dělal výpravčího. Železnice mu učarovala. A jak jsme jezdili vlakem do Litoměřic, tak cestou vyprávěl, co a jak chodí na železnici, co znamená, když je návěstí tak a co znamená, když je jinak, atd. Byl toho plný a dával to dál.

A v rovině života s Ježíšem to platí dvojnásob. Tam nejde jenom o vláčky…

Nechejme ale dál promluvit otce arcibiskupa:

Jednou mi vyprávěl misionář z Indie, proč tam roste církev tak rychle. Prý stačí, když uvěří jeden člověk z rodiny. Po čase uvěří celá rodina, protože ten první jim nadšeně vypráví o svém objevu a přivede je mezi věřící. Mám vždycky velkou radost, když slyším, že i u nás uvěří maminka, protože napřed uvěřilo dítě, které ji přivedlo. Nebo když mi píše někdo z mladých, kteří žádají o křest, že poznali Krista od svých spolužáků. Od jednoho kněze vím, že učí náboženství zvláštním způsobem. Jeho žáci se snaží o misie. Vyprávějí druhým o své víře. Často však dělají chyby a narážejí na otázky, na kte¬ré neznají odpověď. To si nechají v nábožen¬ství vysvětlovat, aby uměli lépe učit druhé. Ty hodiny prý bývají strašně zajímavé.

Tak to někdy bývá: Napřed skrze kamaráda uvěří dítě, a pak třeba i někdo další z rodiny. Nebo možná ještě častěji spolužák uvěří skrze spolužáka. Moc mě oslovila zkušenost onoho kněze, který v náboženství věnuje čas tomu, že vysvětluje mladým to, s čím si v diskuzích s druhými nevěděli rady. My jsme v náboženství na druhém stupni měli zase téma nazvané „Vrták – aneb to mi vrtá v hlavě“. Mladí se mohli ptát, co je napadalo, co je zajímalo, čemu ve své víře nebo v církvi nebo v životě z víry nerozuměli. Možná ten „Vrták“ příští školní rok rozšíříme a dám jim možnost se ptát i na to, v čem si třeba v diskuzi s nevěřícími nevědí rady.

V každém případě pokud chceme naplnit odkaz sv. Cyrila a Metoděje, je to cesta i pro nás: Jestli jsme opravdu uvěřili, jestli jsme šťastni s Ježíšem, nenechejme si to pro sebe a vyprávějme o tom dál.

Zakončil bych naše zamyšlení modlitbou, kterou také cituje otec arcibiskup:

Bože, ty, kdo trpí bez naděje, ty, kdo hledají bez víry, i ty, kdo tě milují, i když tě neznají, doveď skrze nás k sobě…