V jedné adventní písni zpíváme: „Slovo Boží jitří, hojí, těší nás i burcuje…“ Jistě rádi nasloucháme Ježíšovým slovům, která nás hojí, těší. Ale Ježíš říká i slova, která jitří a burcují, slova, která bychom možná byli nejraději, kdyby je Ježíš nikdy nevyslovil. Ale on je vyslovil.

Myslím, že citát oné písně přesně „sedí“ na dnešní úryvek evangelia. Ve druhé polovině nacházíme slova hojivá povzbudivá. Ježíš řekne: Kdo vás přijme, přijme mě. A kdo přijme mě, přijme Otce. Řekne: Když přijmeš spravedlivého, že je spravedlivý, dostaneš odměnu jako spravedlivý. Když přijmeš proroka, že je to prorok, dostaneš odměnu jako prorok. Když podáš číši vody někomu proto, že je Kristův, ani to nezůstane bez odměny. To se dobře poslouchá, to se dobře žije. A asi to ani není třeba moc vysvětlovat.

V první polovině dnešního úryvku evangelia ale slyšíme slova, která jitří, která burcují. Hned v první větě Ježíš řekne: „Kdo miluje otce nebo matku více, nežli mne, není mě hoden. Kdo miluje syna nebo dceru více, nežli mne, není mě hoden.“ To jsou náročná slova!

Olomoucký otec arcibiskup Jan Graubner v jedné své katechezi říká toto:

Ještě jako farář jsem si povídal se snoubenci a položil jim otázku: „Co má být v životě na prvním místě?“ Když jsme přišli na to, že na první místo i pro snoubence patří Bůh, snoubenec se vzepřel a řekl: „To tedy ne. Já chci mít na prvním místě svou holku.“ Já na to: „Ty jí chceš vědomě ublížit?“ – „Tomu nerozumím,“ odpověděl. Teprve tehdy začala vážnější debata. Řekl jsem mu: „Ty si ji tedy dáš na božské místo. Uděláš z ní Boha, ale ona je přesto jen člověk, i když je ve všem NEJ. Ty od ní čekáš, že je Bohem, ale ona tě musí zklamat, protože není Bůh. Ona je jenom člověk, i když tak úžasně dobrý a hodný. Budeš z ní zklamaný a ona bude nešťastná z toho, že tě zklamala. Celé toto zklamání si ale připravíš sám tím, že ji postavíš na místo, na které nepatří.“

Krásně to kdysi řekl svatý Augustin: Když bude Bůh ve tvém životě na prvém místě, bude všechno ostatní ve tvém životě na svém místě.

Ve druhé větě pak Ježíš řekne: „Kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden.“ Tak to je další velké pokušení. Pokušení patřit k Hlavě korunované trním, ale být zhýčkaným údem. Ježíš říká: Takhle ne! To by byl prazvláštní vztah!

A pak věta, která možná až zamrazí: „Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho.“ 22. června jsme slavili památku sv. Tomáše Mora. Byl kancléřem anglického krále Jindřicha VIII. Když odmítl podepsat dekret proti nerozlučitelnosti manželství a když odmítl uznat krále za hlavu církve, tak ho uvěznili. Přišla ho navštívit jeho žena a říká mu: „Podepiš. Co ti to udělá? Zachráníš si život!“ A Tomáš jí na to říká: „Co myslíš, jak dlouho bych tady ještě mohl být?“ A ona říká: „Co já vím, možná ještě dvacet, třicet roků!“ A Tomáš na to: „A myslíš, že celou věčnost bych měl vyměnit za těch pár roků?“ Ona se zamyslela a povídá: „Máš pravdu, to nemůžeš..“ Zemřel jako mučedník. Stačilo málo. Stačil kompromis se zlem. A získal by život. Ale ztratil by věčný život s Kristem. On položil život v tomto čase a věčný život s Kristem získal.

„Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho.“ Ta myšlenka samozřejmě může mít i jiné podoby: Stane se, že si manželé neporozumí, rozejdou se, začnou žít s někým jiným. A setkáváme se s tím, že třeba žena řekne: „Pane faráři, to musíte pochopit. Dneska mladá ženská sama, bez chlapa, to nejde!“ Našla „život“. Našla chlapa. Našla oporu. Našla naplnění života. Našla někoho, kdo se postará o děti. Možná poprvé v životě našla někoho, kdo ji má fakt rád. Ale zavřela si cestu ke svátostem. Našla oporu v chlapovi, ale ztratila ji v Bohu. Našla svůj život, ale ztratila ho.

Nebo kolik lidí – i věřících – dneska už před svatbou žije spolu. Našli život. To je ono! Jsou spolu, žijí spolu, děťátko si pořídí. Fajně se poznají. A pak se vezmou. A pak se někteří za rok nebo za dva roky po svatbě se rozvedou. Ty případy jsou! A nejsou až tak ojedinělé. Pět nebo sedm roků spolu žili, pak uzavřeli manželství a za rok nebo za dva jsou od sebe. Postavili to na hormonech a na svých představách, ale nemohl tomu žehnat Bůh. Našli život, ale ztratili ho.

Nebo třeba jsou rodiče, kteří i v dnešní době svobody proto, aby jejich děti neměly mezi vrstevníky problémy, aby zapadly do party, aby nenarážely pro víru, tak je nepřihlásí do náboženství, nevedou je k životu s Kristem, nevedou je ke kostelu, nevedou je k modlitbě, nevedou je ke svátostem, milují děti víc, než Krista. A ty děti našly „život“: To je ono, to je život! Nikdo jim (alespoň tedy v duchovní rovině) v ničem nebrání, nikdo jim nic nevnucuje, mají partu, která je bere, mohou v životě roztáhnout křídla, mohou se vznést tak jak ostatní a s nimi letět a často i sletět… Našly život. A pustili „k vodě“ život věčný. A rodiče u toho ministrovali.

Je náročné to dnešní evangelium! Bude dobře si ho znovu přečíst, znovu prorozjímat. Je to 10. kapitola Matoušova evangelia. A bude dobře prorozjímat si také onu myšlenku sv. Augustina: Když bude Bůh ve tvém životě na prvém místě, bude všechno ostatní ve tvém životě na svém místě.