Co nás napadne, když se řekne: „Kdo je to prorok?“ První, co většině lidem „vyskočí“, je to, že prorok byl člověk, který předpovídal, co se v budoucnu stane. To taky. Ale zdaleka to nebylo hlavní poslání proroka. Hlavním posláním proroků bylo upevňovat lidi v dobrém, varovat je před hříchem a v dobách trestů a zkoušek povzbuzovat v lidech naději, že Bůh se opět smiluje a pomůže. Nebylo to lehké poslání. Takový prorok musel často říkat i to, co se lidem nelíbilo.

Mezi tyto proroky patřil i Jeremiáš, z jehož knihy zaznělo dnešní první čtení. Za proroka byl povolán asi r. 627 před Kristem.

V dnešním úryvku z knihy proroka Jeremiáše nám tento prorok dává nahlédnout do svého nitra. Určitě by stálo zato přečíst si celou 20. kapitolu této biblické knihy. Prorok musel mluvit proti vlastnímu národu, který nechtěl napravit svoje cesty. To mu vyneslo opovržení, přicházejí na něho udání, nepřátelé se ho snaží zastrašit, ale jednají s ním tak i ti, kdo s ním dosud žili v pokoji, jeho sousedé, jeho přátelé. Slyšel jsem nepřátelské umlouvání mnohých: „Hrůza ze všech stran! Udejte ho! Udáme ho!“ I ti, kteří se mnou žili v přátelství, číhají na můj pád: „Snad se dá svést a zmocníme se ho a pomstíme se na něm!“ Je vězněn a jeho stopa se ztrácí po pádu Jeruzaléma po r. 587 před Kristem. Byl odvlečen do Egypta a tam byl nejspíš ukamenován svými soukmenovci.

Jedinečným prorokem samozřejmě byl Ježíš. Evangelia ho tak nazývají hned na několika místech. Ale v poslání proroka pokračuje dnes také církev – především biskupové a kněží. I oni mají za úkol povzbuzovat lidi, upevňovat je v dobrém, ale také varovat před zlem. A to se i dnes mnohdy nelíbí.

Ptali se před časem papeže Františka, co říká na to, že už dneska není až tak populární, jako byl na počátku svého pontifikátu. A papež František odpověděl asi v tom smyslu: „Jo, dokud člověk jenom chválí, tak je populární…“

Katolický týdeník před nedávnem rozebíral nízkou prestiž kněžského povolání. Kněží se při výzkumech veřejného mínění dlouhodobě na tom žebříčku prestiže povolání drží hodně, hodně nízko. K tomuto tématu přišel do Katolického týdeníku i dopis jednoho čtenáře, který vám nyní ocituji:

V posledním čísle mě zaujala sonda do nízké prestiže kněžského povolání. Domnívám se, že tam nebyl zmíněn jeden aspekt, který má na neoblibu tohoto povolání vliv. Kněz je živoucí svědek přítomného Boha a také zpřítomněné svědomí a hlasatel Desatera. I úplně nevěřící a lhostejní lidé vědí, kdo je kněz. Tím, že kněz „existuje“, tak vědomě či nevědomě těmto lidem ukazuje na přítomnost či existenci Boha, a to je v jejich materiálním a konzumně zaběhlém životě nežádoucí. Jak by pro ně bylo jednodušší, kdyby kněží, řeholníci a řádové sestry a nakonec i věřící lidé neexistovali. Nemuseli by pak řešit, byť jen okrajově, existenci Boha, a svět by pak byl tak jasný a jednoduchý!
Církev a kněz jsou také na světě poslední, kdo připomínají Desatero, a to je pro mnoho lidí špatné, protože podle něj často nežijí. Téměř celému národu a společnosti to nevadí, v televizi, novinách a časopisech to nevadí, takže nebýt kněží (a nauky církve), tak by přeci všichni měli tak krásně spokojený život. Přítomnost kněze v naší společnosti je „osten“. Jaký pak div, že se vyjádří, že kněz je nepotřebný. Nízká prestiž kněžského povolání je z tohoto hlediska žádoucí. Pokud by kněží pro okolí přestali svědčit o Bohu a stali se jen jakýmsi koloritem, tak by sice získali na prestiži, ale to bychom se vydali špatným směrem.

A někdy to platí i v církvi: Můj primiční kazatel P. František Petrík řekl před 22 lety tyto myšlenky:

Jestli já budu mít ohledy jenom na to, co lidé chtějí slyšet, jestli budu mít strach, že se někdo nad mými slovy urazí, jestli budu mít strach, že on ten kluk přestane ministrovat, když mu řeknu, že něco dělá špatně, jestli budu mít strach, že to děvče přestane chodit do scholy, když mu řeknu, že něco dělá špatně, jestli já budu mít strach, že někdo přestane chodit do kostela, když mu řeknu, že něco dělá špatně – jestli budu mít strach a proto budu ke zlu mlčet, tak jsem tady jako kněz zbytečný.

Je to tak. Biskupové a kněží pokračují v poslání proroka. I oni mají za úkol povzbuzovat lidi, upevňovat je v dobrém, ale také varovat před zlem. Ne vždy se to líbí, ale máme-li tady k něčemu být, potřebné to je. A já moc prosím, abyste nás jako také brali.