Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna… Říká se, že Martin Luther si do té věty vsadil svoje jméno a říkal: Tak Bůh miloval Martina Luthera, že dal svého jednorozeného Syna… Můžeme si tam vsadit i to svoje jméno: Tak Bůh miloval mě – Zdeňka, Aničku, Petra, Marušku, že dal svého jednorozeného Syna… Možná se nám ta věta stane nějak bližší.

Na druhou stranu: Může to být trýznivá otázka: Bože, máš mě ještě rád? I přes moje chyby, přes moje zakopávání, přes moje pády?

Myslím, že krásnou odpověď nacházíme v dnešním 1. čtení: Mojžíš vystupuje na horu Sinaj. V ruce má kamenné desky Desatera. Pozor! Už druhé desky! Ty první roztříštil pod Sinajem, když viděl, jak bezprostředně po tom, co Bůh vydal své zákony a uzavřel s lidmi smlouvu, lidé tu smlouvy porušili, pošlapali, odlili si zlaté tele jako obraz Boha. A v té chvíli nepromluví někdo o Bohu, ale promluví Bůh sám. Promluví sám o sobě a označí se jako „Hospodin, Hospodin, Bůh milosrdný a milostivý, shovívavý, velmi laskavý a věrný.“

A vrcholem je dnešní evangelium: Tak Bůh miloval svět, tak Bůh miloval mě, že dal svého jednorozeného Syna. On ho nedal spravedlivým. On ho dal hříšníkům. Hezky to píše sv. apoštol Pavel v listě Římanům: Kristus přece v ten čas, kdy jsme ještě byli slabí, zemřel za bezbožníky. Vždyť sotva kdo položí život za spravedlivého – možná, že se někdo umřít odhodlá za toho, kdo je mu milý. Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky. Co to znamená, že Bůh dal mně, hříšníkovi, svého Syna, to opravdu plně pochopíme asi až na věčnosti.

Ale co pochopit můžeme, a co můžeme a máme využít, je to, že Hospodin je Bůh milosrdný a milostivý, shovívavý, velmi laskavý a věrný. Bůh miluje člověka i v jeho křehkosti. My kněží občas vídáváme v nemocnicích, s jakou láskou se milující rodiče sklánějí ke svému synovi, který se třeba i vlastní vinou vytřískal při havárce a ještě třeba ublížil i jinému. Tak se Bůh sklání k člověku po havárkách života. A člověk toho může jenom využít. K tomu jedno krásné svědectví z posledního čísla Katolického týdeníku:

Byla jsem učitelkou a v mládí i horlivou křesťankou. Již v padesátých letech jsme měli společenství, kdy jsme se spolu s knězem tajně scházeli a povzbu-zovali se ve víře. Pak jsem se ale vdala a vzala si nevěřícího muže. Byl také učitel, a tak jsme do kostela nechodili a já se od Pána Boha vzdálila.

Po padesáti letech jsem ovdověla a vážně jsem onemocněla. Tehdy jsem se k Bohu zase vrátila a jsem šťastná. Někdy se mně ani nechce věřit, že je dnes možné vidět v televizi takové pořady, jako jsou adorace, mše svatá a podobně. Prožívám své stáří zase naplněné, své dny mohu vyplnit modlitbou, a tak své slabé síly účelně využít. Je mně moc líto všech lidí, kteří svůj duchovní rozměr v sobě neobjeví. Pak se ani nemůžeme divit, když se při veřejném průzkumu tolik lidí vysloví pro eutanázii.

Kolik je takových krásných návratů… „Hospodin, Hospodin, Bůh milosrdný a milostivý, shovívavý, velmi laskavý a věrný.“ Jenom toho využít…