Budeme dnes společně uvažovat nad druhým čtením z listu neboli dopisu sv. apoštola Petra. Rád bych toto naše zamyšlení začal několika hezkými myšlenkami, které přišly cestami internetu a které nesou provokativní název: Jsou křesťané nějaká extratřída?

„Vy (křesťané) jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví, abyste rozhlašovali, jak veliké věci vykonal ten, který vás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu.“ (1 Petr 2,9)
Není to pyšné? Nevyvyšují se křesťané nad jiné lidi? Neměli bychom být spíš jako ostatní lidé – k nerozeznání od nich? Nebo jsme opravdu nějaká extratřída?
Zkusme se podívat večer na měsíc. Ten sám nezáří, ale věrně odráží sluneční světlo, které na něj dopadá. Kdyby tuhle fyzikální záležitost znali apoštolové a pisatelé Bible, jistě by jí bývali ve svých výkladech použili.
Křesťané jsou ti, kteří – díky své víře, obsažené v životech – nedokonale (jako ten měsíc) ale přece jen (někdy dokonce jako měsíc v úplňku) odrážejí Boží záři. Je to čest, úkol, závazek. A je to služba druhým lidem, byť není vždy hned pochopena natož oceněna. Je to nezastupitelná role v lidském společenství.

Tak to je krásná myšlenka: Jako měsíc odráží světlo slunce, tak křesťan má odrážet záři Boží. A to světlo šířit. To je možné tolika způsoby! Dnes pro ilustraci jen jeden z nich:

Když jsem kdysi působil v Melči, byl jsem na začátku školního roku navštívit školáky v jejich třídách a pozvat je do náboženství. Když jsem potom šel po ulici, děti stály na autobusovém stanovišti a jeden synek z Dětského domova mi povídá: „Já bych taky chodil do náboženství, ale já mluvím sprostě!“ Tak jsem mu říkal: „Však nemusíš mluvit sprostě!“ Ten kluk se opravdu do náboženství přihlásil a po nějaké době mi povídá: „Mně to ještě někdy „ujede“, ale já se o to fakt snažím, abych sprostě nemluvil. Já vím, že by to nemělo smysl chodit do náboženství, kdybych se o to nesnažil!“ Tak jsem ho pochválil. A potom, jestli si to ještě správně pamatuji, po nějaké době, asi po pár měsících, začal do náboženství chodit i jeho mladší bráška se svým kamarádem. Chtěl jsem ty mladší kluky naučit, jak se dělá rukou znamení kříže, aby to mohli dělat spolu s ostatními. A ten malý klučina mi říká: „Já to umím!“ – „Tak schválně – ukaž!“ A on to udělal úplně perfektně. Tak jsem se ho ptal: „Kdo tě to naučil?“ A on říká: „Brácha!“ Tak jsem toho staršího bráchu potom v náboženství veřejně pochválil a říkám si: Jó, jaké by to bylo, kdyby se každý z nás podělil s někým o to, co o Pánu Bohu ví a co s Pánem Bohem prožil…

I tak lze žít to, co napsal svatý apoštol Petr: Vy (křesťané) jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví, abyste rozhlašovali, jak veliké věci vykonal ten, který vás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu.“

Jako měsíc odráží sluneční záři, můžeme a máme odrážet a šířit v temnotách světa i v temnotách tak mnohých lidských osudů světlo Boží. Tu touhu nám Bůh dej!