Browse By

PROMLUVA ZE 4. NEDĚLE VELIKONOČNÍ (A,B,C) – PÉČE O NOVÁ KNĚŽSKÁ POVOLÁNÍ

Prožíváme dnes tzv. Neděli dobrého pastýře. Slyšíme v evangeliu o dobrém pastýři Kristu, ale také dnes prosíme o dar dobrých pastýřů v osobách kněží, kteří s Ježíšem spolupracují na té jeho pastýřské službě – prosíme o nová a svatá duchovní povolání.

Je to důležitá prosba zvlášť v naší zemi a v naší době. Když jsem se před čtvrt stoletím připravoval ke kněžství, bylo nás tehdy v kněžském semináři ze tří diecézí v pěti ročnících asi 150. V letošním roce se v Arcibiskupském kněžském semináři v Olomouci ke kněžství připravuje ze tří diecézí v pěti ročnících pouhých 36 bohoslovců. A je dlouhodobá zkušenost, že z těch, kteří se připravovat začnou, dojde ke kněžskému svěcení nakonec jen asi jedna polovina.

Co proto můžeme dělat my, aby bylo líp? Ať nám dnes napoví krátké zamyšlení olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera z jeho knížky Jak si představuji farnost dnes:

Někde je vidět, že farnost tvoří hezkou velkou rodinu, kde je lidským středem kněz jako duchovní otec farnosti. Jsou však i místa, kde by mohli farníci trochu více udělat pro to, aby jejich kněz měl mezi nimi skutečný domov, jinak nemůžeme počítat s tím, že do takového postavení se budou hrnout noví kandidáti.

Farnost nese odpovědnost za kněžská povolání. Proto je důležité se ve farnosti za kněžská povolání modlit. Rodiny však musejí mít děti, aby měl Bůh koho volat. Děti musejí být dobře vychovávané, aby v případě povolání od Pána měly potřebné vlastnosti a ctnosti, musejí žít v prostředí radostné víry, která probudí touhu pomáhat na cestě za Kristem i jiným a připraví je k velkorysému přijetí povolání. Nemalý význam však má i to, jak si farní obec kněze váží, jak mu pomáhá, jak jej přijímá. Nemůžeme čekat, že mladí zatouží být posledními služebníky a údržbáři zanedbaných far a kostelů, bez rodiny i veřejného uznání, obětavými zachránci potápějících se lodí. Do těch nastupují jen pošetilí. Ti normální chtějí vidět perspektivu. Jakou představu si utváří mládež o kněžském povolání, záleží především na farním společenství.

Žádají-li farníci kněze proto, že se nemá kdo postarat o jejich padající kostel, pak jim kněze nedám. Nemám tolik kněží, abych z nich dělal opraváře, kostelníky, uklízeče, kuchařky a pradleny. Jestliže se ve farnosti nenajdou lidé, kteří by takové služby zastali, pak si vlastního kněze nezaslouží.

A v jednom ze starších čísel Katolického týdeníku bývalý rektor kněžského semináře v Olomouci – P. Vojtěch Šíma – uvádí:

Kněz je někdy nucen zabývat se věcmi, jimiž by se zabývat vůbec nemusel. A pak mu nezbývá čas na to, co nikdo za něho udělat nemůže. Ať věřící touží po svátosti smíření, po Eucharistii, po duchovních rozhovorech. Ať knězi řeknou: „Dejte nám prostor, tuto opravu dokážeme udělat sami, tímto se nemusíte zabývat, tomu my rozumíme. Běžte si připravit kázání, katechezi, my vás potřebujeme tam…“

Takže to jsou ty prvky, které jsou důležité, abychom měli dostatek dobrých kněžských povolání: modlitba, děti, jejich dobrá výchova a osobní podíl na tom, aby farnost nebyla potápějící se lodí, ale korábem, do kterého rád nastoupí ten, kdo už knězem je, i ten, kdo by jím teprve mohl být. Velký dík všem, kteří i těmito způsoby v naší farnosti přispívají k dostatku nových kněžských povolání. A ta výzva a prosba ať zní nám všem…