Prožíváme jaro. A jaro je dobou, kdy alespoň někteří lidé si dělají různé očistné kůry, kterými se snaží zbavit svůj organismus toxických látek, které se v něm přes zimu nastřádaly.

I my křesťané máme jakousi duchovní jarní očistnou kůru. Tou je pro nás doba postní. Půst, sebezápor, pokání – to člověka krásně vnitřně pročišťuje. A pak přijde jeden z vrcholů té očistné kůry – svátost smíření. Sám Ježíš člověka očistí, pročistí, obnoví. Ale pak přijde ještě jeden vrchol. Ten prožíváme dnes: Obnova křestních slibů, kdy se znovu pročistíme, znovu obnovíme, znovu nadechneme skrze zřeknutí se zla a přiznání se ke Kristu.

Zafia Kossaková ve své knize Úmluva, což je vlastně jakýsi román o Abrahámovi, docela dramaticky líčí, jak Abrahám přivádí pastýře, kteří se mají stát součástí vyvoleného národa, a kteří jsou pohané k tomu, aby se odřekli svých pohanských božstev. Vyjmenovává jim pohanská božstva, kterých je třeba se zříct, a pastýři pak přistupují k ohni a pěkně po jednom házejí do ohně ty své bůžky a amulety a výslovně jmenují božstva, kterých se zříkají. Tak to dělaly třeba i evropské barbarské národy, když přijímaly křest. Tak se třeba Germáni zříkali svého Odina a své Frei, naši slovanští předkové se zase zříkali Peruna nebo Morany. Ale vraťme se k tomu románu: Zafia Kossaková popisuje, jak jeden z pastýřů se svěřuje své ženě, že Abrahám, když vyjmenovával božstva, kterých je třeba se zříct, zapomněl vyjmenovat démona ohně Girru. A tak si milý pastýř jeho amulet ponechal s tím, že „sichr je sichr“.

I my se budeme za chvíli odříkat zla. Bylo by dobře ta konkrétní zla vyjmenovat. Konkrétní zla, se kterými bojujeme, která nás znesvobodňují, znečišťují, zaneřáďují náš život. Možná ani my nevyjmenujeme všechna zla. Ale kéž se chceme zříct všech. Kéž není žádné zlo, které bychom si pokradmu chtěli ponechat. Bez očištění od hříchů a bez zřeknutí se každého zla by naše slavení Ježíšova vítězství nad smrtí, zlem a hříchem nebylo pravdivé. Klamali bychom sami sebe. Můžeme při tom zříkání se zla říct naoko ANO, můžeme oklamat sebe, můžeme oklamat druhé, ale Boha ne. Lhali bychom si do vlastní kapsy.

Už vícekrát jsem udělal tuto zkušenost: S dětmi, které se připravují na první svatou zpověď, si vždycky říkáme, jaký je rozdíl mezi tím, když při svaté zpovědi člověk zapomene říct třeba i těžký hřích anebo když závažný hřích zamlčí úmyslně. Říkáme si: Co člověk zapomene, to Pán Bůh odpouští také. Ale pokud člověk úmyslně něco závažného při svaté zpovědi „zatluče“, odchází ze zpovědnice horší, než tam vcházel: Není mu odpuštěno nic a ještě má na duši svatokrádež. A už vícekrát v různých partách dětí se mi stalo, že nějaké dítko se zeptalo: „A co když člověk těžký hřích zapomene úmyslně?“ Tak jsme si říkali: „No to ani nejde! Buď zapomene, anebo je to úmyslně. „Úmyslně zapomenout“ by znamenalo lhát si do vlastní kapsy.

Budeme se i my za chvíli odříkat zla v našem životě. Zkusme ta zla nyní ve chvíli ticha konkrétně pojmenovat. Zla, která nás znečišťují, zaneřáďují, ničí. A nechtějme si ponechat žádné. Ať je naše slavení Ježíšova vítězství nad smrtí, zlem a hříchem pravdivé. Ať nás i to poctivé zřeknutí se zla pročistí a disponuje k velké velikonoční radosti…