Pojďme pokračovat dál v cyklu našich zamyšlení nad půstem, sebezáporem, pokáním, prací na sobě.

Už jsme si řekli: Kříž i jiná obdarování nám připomínají, že vůči Bohu jsme opravdu lidmi zadluženými. Tváří v tvář těmto obdarováním snadněji chápeme, že každý náš hřích je vůči Bohu neférovostí, podrazem. Člověk, kterého jeho neférovosti, jeho podrazy před Bohem mrzí, umí také říct: Bože, každým hříchem jsem do svého života přijal něco, na co jsem neměl právo. Tak teď se z lásky k Tobě zříkám něčeho, na co právo mám. Půst a sebezápor je náhrada za naše hříchy.

Pojďme dál a uvažujme nad dalšími důvody, proč se křesťan postí.

Půst a sebezápor, zvláště v pátky a v postní době, kdy si připomínáme Ježíšovo utrpení, je také projev lásky a solidarity s trpícím Kristem. Představte si, že budete mít nějakou drahou osobu – maminku, tátu, dítě – v poslední fázi života, na smrtelné posteli. Asi nepůjdete na žádnou divokou zábavu, asi odřeknete svoji účast na lecjaké oslavě, možná pojedete i několik set kilometrů nočním vlakem – uskromníte se, budete chtít poslední hodiny života této milované osoby prožít s ní, solidarizovat se s ní, být s ní – i za cenu obětí. A právě postní dny – ty jednotlivé pátky roku, ty jednotlivé dny postní doby nás vedou nejen k připomínce umírajícího Krista, ale také k tomu, abychom se v lásce a jakémsi uskrovnění s ním solidarizovali. Abychom v tom nejširším smyslu slova v jeho utrpení byli s ním. I za cenu obětí.

Ale jde také o nás: Půst a sebezápor zesiluje účinky modliteb. Ježíš nám v evangeliu připomíná, že existuje zlý duch, kterého je možno vyhnat jedině modlitbou a postem. Svatý Petr Chryzolog říká: Kvůli čemu modlitba klepe, to půst vyprošuje. Životopis svatého faráře arského Jana Maria Vianneye zachycuje událost, kdy k němu přišel jakýsi kněz a stěžoval si, že se mu ve farnosti nic nedaří a že jeho práce nepřináší užitek. Svatý Jan mu říká: „Dobře, káral jste je a modlil jste se. Ale taky postil jste se? Dokázal jste si udělat nějaké násilí? Protože jste nic takového nedělal, nemáte právo si stěžovat.“ Tak je to jistě výzva i do životů těch, kdo se modlí třeba za obrácení svých dětí a vnoučat: Ano, možná s nimi i o Božích věcech mluvíš, možná se za ně modlíš, a možná se za ně i hodně modlíš, ale postíš se také na ten úmysl? Jestli ne, tak si nestěžuj a přidej ten půst a sebezápor! Půst zesiluje účinky modliteb.

A pak jak si to často s dětmi říkáme: Půst a sebezápor posiluje duši. To je pro nás také moc důležité. Hezky to řekl letos na Popeleční středu ve zpravodajském šotu biskup Pavel Posád: „Jestliže člověk nedokáže sám sebe dát do správných kolejí a rozlévá se jako řeka, napáchá to obrovské škody.“ Půst a sebezápor nás pomáhají dostat do těch správných kolejí, abychom se nerozlévali jako řeka. S dětmi si zase často říkáme: Ano, půst a sebezápor – to je posilovna. Posilovna, ve které se trénuje vůle. Když si člověk z lásky ke Kristu dokáže odříct něco dovoleného, posiluje svou vůli, aby snadněji obstál, až ho ten Zlý bude pokoušet k něčemu, co dovoleno není.

Tak pojďme dnes a celý příští týden uvažovat nad těmi různými důvody, proč je půst a sebezápor pro člověka dobrý. Ano:

• Dáváme tím Kristu náhradu za své hříchy.
• Je to projev lásky a solidarity s trpícím Kristem.
• Půst a sebezápor zesiluje účinky našich modliteb.
• Půst a sebezápor posiluje duši.

Ať tedy půst a sebezápor mají místo v našem životě i v tomto postním týdnu…