Uvažujeme v letošní postní době nad půstem, sebezáporem, pokáním, prací na sobě. Jako odrazový můstek k těmto zamyšlením jsme si minulou neděli řekli: Dívejme se na Ježíšův kříž, uvažujme, kolik jsme Krista stáli, možná objevíme, že jsme lidé zadlužení.

Samozřejmě nejenom kříž. Všechno, čím nás Bůh v životě obdaroval, připomíná, že jsme vůči Bohu zadlužení. Když před dvěma měsíci slavil své 75. narozeniny olomoucký biskup Josef Hrdlička, řekl v promluvě takovou zajímavou myšlenku. Řekl asi toto: Dnes musíme téměř za všechno platit. V každém domě jsou měřáky: Měří se, kolik jsme odebrali plynu, kolik jsme odebrali vody, kolik jsme odebrali elektřiny. Všecko nám spočítají. A já bych ještě dodal: A všecko se tvrdě platí. Pošlou složenku, pošlou fakturu, když nezaplatíš, pošlou upomínku, a když to všecko ignoruješ, pošlou exekutora. Všecko se přesně měří a tvrdě platí. A otec biskup říká: Zkusme si ale představit, jak funguje naše srdce. Odmalička tluče – pumpuje krev do všech částí těla. Kolikrát asi bilo naše srdce! Otec biskup si dokonce spočítal, že za jeho 75 let života to byly asi 2 miliardy a 360 milionů úderů neboli tepů. A otec biskup dodává: Na našem srdci však není upevněn žádný měřák. Nikomu za tuto vytrvalou práci nemusíme platit. A tak si uvědomujeme, jak velký dluh lásky má vůči Bohu, našemu Stvořiteli, každý z nás.

Tolik otec biskup. Jistě na mnoha příkladech bychom mohli dál rozvíjet tu myšlenku: Jsem člověk zadlužený…

Ale já vám v souvislosti s tím chci nabídnout ještě jiné myšlenky. Jsou to myšlenky také olomouckého biskupa – arcibiskupa Jana Graubnera, které řekl mladým na pouti v Římě v jubilejním roce 2000. Řekl tato slova: Když člověk udělá třeba tomu, koho má rád, nějaký podraz, a ten druhý vám to vůbec nevyčítá, ani vám to nepřipomene, ale vás to žere, že ten, koho máte rádi, byl z vaší strany nějak zarmoucený, zraněný, snažíte se ten vztah znovu vybudovat, ale nějakou dobu to trvá, kdy člověka bolí to, že toho druhého zranil. Otec arcibiskup tak vysvětluje očistec. Říká: Když člověk zemře a vidí, jak ho má Bůh fantasticky rád, a člověk si to do té doby dost neuvědomoval, tak ho to musí asi hodně mrzet. To je očistec – to je ta očistná bolest.

Ale my můžeme říct i v životě: Každý hřích je neférovost či podraz, každý hřích je něco, co zraňuje Boží lásku. A když si člověk tu fantastickou Boží lásku uvědomí a uvědomí si svoje neférovosti a podrazy, tak to člověka mrzí a chce ten vztah znovu budovat, chce se nechat obdarovat odpuštěním, ale chce se taky omluvit, chce napravit to, co pokazil.

Těch cest nápravy je spousta. Samozřejmě ideál je dělat opak hříchu: Kde byla neláska, nahradit láskou, kde byla nepozornost, nahradit pozorností, kde bylo zlé slovo, nahradit dobrým slovem, kde byla lenost, nahradit činností, kde byla lakota, nahradit darováním, kde nebyl na někoho čas, tam člověku či Bohu čas darovat.

Ale jedna z těch cest nápravy je i to, že člověk řekne: Ano, Bože, tak každým hříchem jsem si pro sebe vzal nebo jsem si nedovoleně užil něčeho, na co jsem neměl nárok. Tak teď udělám opak. Zřeknu se něčeho dovoleného, něčeho, na co právo mám. Nebo udělám něco navíc. Jenom tak, z lásky. Z lásky k Tobě, Bože, od kterého mám tolik dobrého a zadarmo, a ke kterému jsem se svým hříchem nehezky zachoval. No a tomu se říká půst, sebezápor, pokání…

Tak pojďme v tomto týdnu uvažovat dál nad Boží láskou. Ať už je to ta láska na kříži, ať už je to tlukot našeho srdce. Můžeme si spočítat i ten svůj tep – kolik tepů za minutu, kolik za hodinu, kolik za den, kolik za rok, kolik za život. A všecko zadarmo. A spousta dalších obdarování. To je na jedné misce vah. Na druhé misce vah budeme vnímat svoje hříchy, svoje neférovosti vůči Bohu, svoje podrazy. A možná to člověka bude i bolet. Možná se bude chtít Bohu omluvit, možná se bude chtít s Bohem smířit, možná bude chtít napravit, co pokazil, možná tam bude mít své místo i půst, sebezápor, dobrovolné pokání…