Browse By

PROMLUVA Z 8. NEDĚLE V MEZIDOBÍ (A) – HOSPODIN MĚ OPUSTIL

Je nesmírně kratičké to dnešní první čtení. Možná nejkratší, jaké se kdy při mši svaté čte. Pouhé dva verše z knihy proroka Izaiáše. Ale silné! Sión říká: „Hospodin mě opustil, Pán na mě zapomněl.“ Copak může zapomenout žena na své nemluvně, není jí líto plodu vlastního těla? I kdyby ona zapomněla, já přece na tebe nezapomenu!

Četl jsem vzpomínku jedné ženy, jak jí před nedávnem její dcerka položila otázku: „Maminko, budeš mě mít pořád ráda? Navždycky?“ A ta maminka si tak řekla: Jak samozřejmá je odpověď na tuto otázku! Je přece mojí dcerou, tak ji nikdy nepřestanu mít ráda! A potom si ta žena uvědomila: Kolikrát jsem si tuto otázku kladla vůči Bohu?

Kousek vám z toho přečtu: Když si uvědomím, jak často jsem si posteskla, že na mě Bůh asi zapomněl, že vůbec nevidí, jak se strašně trápím a co všechno musím prožívat… Tak malou důvěru v Boha někdy máme! Chtěli bychom ovládat náš život a diktujeme mu, jak by měl vypadat. Zlobíme se, že nejsme tam, kde jsme být chtěli, že nemáme to, co jsme si naplánovali, a že je toho na nás všeho moc. Kde je Bůh, když ho potřebujeme? Odpověď je tak jednoduchá a samozřejmá jako ta, kterou jsem dala své dceři. Bůh je přeci naším Otcem. Kam by se od nás vzdaloval? Každý z nás je jeho milovaným dítětem. I pro mě chce to nejlepší.

Problém je v jedné věci: Boží láska není opičí láska. A vědí to i rozumní rodiče, že jejich láska k dětem nemůže být opičí láskou, kdy dítě zavrní a všichni jsou vždycky a za všech okolností hned v pozoru, aby vyplnili každý dětský rozmar. Když to řeknu trošku zjednodušeně, rozumní rodiče pohladí a dopřejí a dají, ale také vychovávají, učí děti řádu, učí děti povinnostem, učí děti překonávat překážky, dávají dětem výzvy, pomáhají dětem růst (a tím nemyslím jenom ten růst tělesný). A když je třeba, pošlou rodiče dítě i do nemocnice, i na operaci. A Bůh také. Bůh má člověka až příliš rád, než aby ho zhýčkal a zkazil. Bůh taky pohladí a dopřeje a dá, ale taky vychovává, učí řádu, učí povinnostem, učí překonávat překážky, dává výzvy, pomáhá člověku růst. A P. Vojtěch Kodet říká tato slova: A Pán nám někdy musí dopřát i období zkoušek a utrpení, aby si člověka skutečně přitáhl zpátky a k sobě a my se otevřeli Jemu a působení Jeho Ducha, který nám chce dát sílu pro to, abychom zvládli i to, co sami ze sebe zvládnout nemůžeme.

A o tom je i to dnešní evangelium. Kolikrát tam zaznívá věta: Nedělejte si starosti! Ježíš neříká, že bude za nás chodit do práce. Ale že do té práce bude chodit s námi, když mu to dovolíme! Ježíš neříká, že nemáme nic dělat, ale že máme opustit tu křečovitou starostlivost, která člověka ničí a že máme vložit svůj život do Otcových rukou. Ježíš ví, že každý den má dost svého trápení. Ale jediný způsob, jak to zvládnout, je nebýt na to sám. Pochopit, že jsme v Božích rukou. A z těch rukou neutíkat. Důvěřovat mu, hledat to, co se jemu líbí.

Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost a všecko to ostatní vám bude přidáno. O tom to je: Dát Pánu Bohu první místo ve svém životě. Pána Boha asi ani nějak moc nemrzí, když bez něho žije člověk, který ho nikdy nepoznal. Ale co ho asi hodně mrzí, je to, když člověk, který Bohu vyznává, že je jeho, mu odpírá dát první místo ve svém životě. Protože tím člověk Bohu svazuje ruce. Nedovoluje Bohu, aby on jednal. A ubíjí sám sebe.

Takže ještě jednou: Ne nedělat nic. Ale opustit tu křečovitost. Bohu dát prostor. Boha dát na prvé místo. Důvěřovat mu. Hledat to, co se jemu líbí. Pak se on postará o nás. A postará se líp než vlastní maminka.

Takže otázka nezní: Kde je Bůh? Otázka zní: Kde jsem já? Celý život se tomu učíme. A budeme se tomu učit i dál.