Je to silné evangelium! Člověk bude možná v pokušení položit si otázku, jestli to Ježíš neřekl jen tak. Ale Ježíš nic neříká jen tak! Vyráží to člověku dech…

Kdo chce tvoje šaty, tomu nechej i plášť. Kdo tě prosí, tomu dávej… Ale copak bychom nezkazili ještě víc ty, kteří jenom chtějí, jenom berou, jenom druhé zneužívají? Copak bychom je nezkazili, kdybychom se nechali zneužívat, a bez zábran dávali pořád dál? Nebo Ježíš řekne: Neodporujte zlému! Vždyť všichni víme dobře, kolik toho zla ve světě je. A my tomu zlu ještě otevřeme stavidla? Když dostaneš facku z jedné strany, nastav i druhou? To jako nemám právo se bránit? Mám ze sebe dělat fackovacího panáka? Dá se tohle vůbec žít? A je správné to takhle žít?

Vzpomínal jeden kněz na rozhovor s jednou dvanáctiletou dívenkou, které nějak ublížila její kamarádka, a rodiče tu dívenku poslali za tím knězem, ať si to s ním probere a ať se nad ní pomodlí za uzdravení toho zranění. A ten kněz jí říká: „Hele, a zkusila jsi někdy pouvažovat nad tím, že bys té kamarádce třeba odpustila?“ A ona říká: „Jó…“ – „A nenapadlo tě někdy, že bys jí třeba přála něco zlého?“ A ta dívenka se tak na něho podívala těma pomněnkovýma očima a povídá: „No, to by bylo hodně blbě!“ Ano, dá se to žít. Ale je to správné?

Abychom toto evangelium pochopili, to by bylo na celou přednášku a bylo by potřeba znát vícero historických i biblických reálií. Ježíš samozřejmě nechce, abychom podporovali zlo a otevírali mu stavidla a dělali ze sebe fackovací panáky. Ježíš chce, abychom tu sněhovou kouli zla, která se valí ze svahu a nabaluje na sebe další a další zlo, měli odvahu zastavit tím, že to nepustíme dál. To je ta spirála zla, kdy šéf vynadá svému podřízenému, ten se naštve a vynadá doma ženě, žena nařeže dětem a děti jdou rozbíjet hračky nebo tahat kočku za ocas. Ježíš vyžaduje velkou mravní sílu, která to zlo už nepustí dál. I za cenu oběti.

To je ta věta: Když tě někdo udeří na pravou tvář, nastav mu i druhou…Co to je ta druhá tvář? Právě o tom to je! Tam nejde o zbabělost. Právě naopak! Tam jde o velkou mravní sílu, která to zlo nepustí dál i za cenu osobní oběti, i za cenu toho, že se zřeknu nějakého svého osobního práva nebo svého pohodlí. To jsou ty šaty, to je ten plášť, to je ta jedna nebo dvě míle. Někdy tou obětí bude to, že opravdu mávnu rukou nad tím, že sousedova slípka hrabala na mém záhonku a raději budu budovat hezké sousedské vztahy. Někdy to bude o tom, že si udělám legraci sám ze sebe. Někdo mi řekne: „Ty dneska vypadáš hrozně!“ A já mu řeknu: „Sám si už od rána říkám, že vypadám fakt blbě.“ Tím člověk vyrazí druhému zbraň z ruky. Nebo jak se vypráví z života kteréhosi svatého: Chodil po hospodách vybírat na sirotčinec. Někdo mu tam plivl do tváře: „Ty, faráři, co nás tady otravuješ?“ A on odpověděl: „Děkuji, tohle bylo pro mě, teď ještě dejte něco pro moje chudé!“

To je ta druhá tvář. Ne zbabělost fackovacího panáka. Ale velká mravní síla, která se pokusí zastavit tu valící se sněhovou kouli zla i za cenu osobní oběti. Někdy to pomůže, někdy to druhého zahanbí, přivede k zamyšlení, ale nikde není řečeno, že musím vyhrát. Tak jako to zakusili třeba mnozí za totalitních režimů.

Tu mravní sílu si můžeme při dnešní mši svaté vyprošovat…