Ježíš otevřel ústa a učil je… Řekl bych, že když Ježíš otevřel ústa, tak je otevřeli i všichni ostatní. Údivem. Ježíš totiž úplně převrací hodnoty, které tento svět vyznává. Ježíš nazývá šťastnými ty, které my považujeme za nešťastné. Pro nás jsou šťastní ti, kdo mají moc, bohatství, úspěch, obdiv, „široké lokty“… A Ježíš to úplně převrací. Šťastnými nazývá ty, které my nazýváme nešťastnými. Tak buď se mýlíme my anebo On! Problém je v tom, že co Ježíš říká, to funguje. Ukážeme si to na prvním blahoslavenství:

„Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království.“ Lidé světa často toto blahoslavenství chápou tak, že je tu řeč o lidech, kterým to moc nemyslí. A ono to tak není. Jedná se o „anawim ruach“ – skloněné v duchu. Blahoslavení sklonění v duchu. To znamená pokorní ve svém nitru, ti, kteří jsou chudí na vyvyšování svého JÁ, ti kteří vědí, jak to čteme v Bibli: „Člověče, co máš, co bys nebyl dostal?!“ Chudí v duchu, sklonění v duchu – to jsou ti, kteří vědí, že sami ze sebe toho moc dát nemohou. Vědí, že potřebují Boha.

To je to, co jsme slyšeli v dnešním druhém čtení: Jen se podívejte, bratři, komu se u vás dostalo povolání! Není tu mnoho moudrých podle lidských měřítek, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených. A přece: ty, které svět pokládá za pošetilé, vyvolil si Bůh, aby zahanbil moudré, a ty, kteří jsou ve světě bezmocní, vyvolil si Bůh, aby zahanbil mocné, a ty, které svět má za neurozené a méněcenné, dokonce i ty, kteří nejsou vůbec nic, vyvolil si Bůh, aby zlomil moc těch, kteří jsou „něco“, aby se žádný smrtelník nemohl před Bohem vynášet.

Krásně to kdosi řekl: Všichni velikáni Boží byli slabí lidé, kteří dělali veliké věci proto, že byl s nimi Bůh.

Bůh si velice často k velkým cílům volí ty, kteří jsou malí, bezmocní, méněcenní. Bůh tím totiž ukazuje, že ty velké věci nestojí na člověku. Člověk je jenom nástroj, který používá Bůh. A čím je člověk omezenější, čím víc vidí všechna ta svoje minus, tím víc může dát ve svém životě místo Bohu, aby on působil. Čím je člověk křehčí, tím může být pro Boha použitelnější.

Tento paradox, že si totiž Bůh k velkým dílům vybírá právě ty malé a omezené, je v Božím díle zřetelný už od stvoření světa: Ve vesmíru plném nesmírných hvězdných obrů si Bůh vyvolil zanedbatelně malou, bezvýznamnou planetku Zemi a do ní vložil život. Na té planetce si našel malý utlačovaný národ v chudé a skalnaté zemi a dal se mu poznat. V tom národě si vyvolil malou a nepatrnou, bezvýznamnou dívku Marii a učinil ji Matkou Božího Syna. Boží Syn nepřišel na svět v hlavním městě Jeruzalémě, ale v bezvýznamném městečku Betlémě.

A tak bychom mohli jít až do současnosti: Ty, kteří jsou bezmocní, malí, slabí, neurození, méněcenní, ty si Bůh volí k velkým věcem.

Ne že by schopní a Bohem obdarovaní lidé byli pro Boha nepoužitelní. I je používá. Ale jsou ve velkém pokušení pýchy – zakládat si na sobě, stavět na sobě, a tím blokovat Boží působení.

Jestli jsme Bohem obdarovaní, není to špatně. Ale nezapomeňme na slova 30. žalmu: Hospodine, ve své přízni jsi mě obdařil mocí a ctí; sotva jsi skryl svou tvář, padl jsem v zmatek. Potřebujeme Boha.

A jestli se cítíme obyčejnými, malými, křehkými, slabými, neschopnými, těmi, kteří asi nikdy neudělají žádnou velkou „díru do světa“, to taky není špatně. Možná právě proto budeme pro Boha použitelnější, než ti ostatní.