Browse By

PROMLUVA Z 3. NEDĚLE V MEZIDOBÍ (A) – JEDNOTA V RŮZNOSTI

I dnes se nabízí celá řada možností, nad čím tady uvažovat. Scházíme se v týdnu modliteb za jednotu křesťanů. Nebudeme se dnes zabývat dialogem mezi různými církvemi. Zůstaneme v té naší církvi. Co si představovat pod pojmem „jednota“…

Alexandr Solženicyn vypráví ve své knize Souostroví Gulag o tom, jak kdysi za tvrdého komunistického režimu se kdesi poblíž Moskvy konala politická schůze. Na pódiu seděli nejdůležitější lidé z města. Mezi lidmi v sále byli jako vždy tajní v civilu. Odeznělo mnoho projevů. Vrcholem byla chvalořeč na Stalina. Sotva řečník skončil svůj projev, všichni vstali a začal nadšený, bouřlivý potlesk. Tři minuty, čtyři minuty. Každý ví, že tajní z Moskvy přesně sledují, kdo první přestane tleskat. Dlaně už začaly bolet. Nikdo však ani nezpomalí. Šest minut, sedm, osm minut. Starším lidem od samého tleskání buší srdce, ale nepolevují. Každý se bojí. Jak to skončí? Jedenáct minut. Už to začíná být nesnesitelně hloupé i pro ty, kteří Stalina upřímně zbožňují. Ale kdo se první odváží přestat? Hromadné šílenství! Zdá se, že budou tleskat, dokud je nezačnou vynášet na nosítkách… Řediteli papírny to už připadá příliš hloupé. Přestává tleskat a sedá si. V sále nastává hrobové ticho.

Teď mohou přestat. Všichni jsou vysvobozeni. Ještě v noci ředitele zatkli. Obžaloba zněla: špatné vedení podniku. Dostal deset let. Ke konci soudního řízení prohodil soudce jen tak mimochodem: „A nikdy nepřestávejte tleskat jako první, když jde o Stalina.“

Taky jednota… Takovou jednotu po nás nikdo nechce. Přesto ve druhém čtení jsme slyšeli, jak svatý Pavel kárá křesťany v Korintu, že jedni říkají: „Já držím s Pavlem!“ jiní říkají: „Já držím s Apollem!“ a jiní říkají: „Já držím s Petrem!“

Pavel, Apollos, Petr – to byly velké osobnosti prvních křesťanských dob! Ale každý měl trochu jiný styl. A tak se již krátce po Ježíšově smrti křesťané dostávají do situace, kdy mají možnost vybrat si mezi různými styly zvěstování Božího slova. Což samo o sobě není špatně! Ale špatně to začne být ve chvíli, kdy člověk začne jednoho vyvyšovat nad druhého a ty ostatní shazovat.

A to je veliká připomínka i pro dnešní dobu. Protože každý z nás je jiný a každý má svoji cestu k Bohu. Je hodně cest, které k Bohu vedou, a my můžeme kteroukoliv z těch cest jít. A je třeba, aby to druzí ctili a my zase abychom ctili cestu těch druhých. Pár příkladů:

Jiný byl papež Jan Pavel II., jiný byl papež Benedikt XVI., jiný je papež František. Každému z nás mohl k srdci přirůst styl jiného papeže. To je v pořádku. Ale nebylo by v pořádku, kdybychom říkali, že ostatní papežové byli „vedle, jak ta jedle“. Podobně každý biskup je jiný. Jiný je kardinál Vlk, jiný je biskup Hrdlička, jiný je biskup Posád, jiný je arcibiskup Bezák. A každému z nás může „sedět“ styl jiného biskupa. A to je v pořádku. Špatně by to bylo tehdy, kdybychom jednoho upřednostňovali a ostatní shazovali.

Stejně tak my kněží: Každý jsme jiný. Každý máme jiný styl. Někdo „jede“ přes rozum, někdo přes cit, jiný přes zážitek, někdo přes příběhy, někdo přes filmy, jiný přes tvořivost, někdo je přísnější, jiný zase mírnější. Mohu si vybrat, čí styl mi víc vyhovuje. Ale nesmím shazovat ty ostatní. Oni osloví zase jiné.

Podobně třeba periodika, která v církvi vycházejí: Jiný je Katolický týdeník, jiné je Světlo, jiný je časopis „Milujte se“, jiné je Okno, jiná je Immaculata. Mohu si vybrat, který styl je mi bližší. Ale neměl bych shazovat ty ostatní.

A stejně tak kterýkoliv křesťan: Někdo jde k Bohu víc přes Bibli, jiný přes růženec, další přes rozjímání, další přes adorace, jiný přes poutě, další přes latinský chorál, jiný přes zpěvy z Taizé, jednoho oslovují písně s varhanním doprovodem, dalšího kytarové písně, jiný jde k Bohu přes modlitbu vlastními slovy, někdo přes zjevení, někdo přes Boží milosrdenství, někdo přes studium, někdo přes charismatiky, někdo má blíž k františkánské spiritualitě, někdo k jezuitské, někomu vyhovuje liturgie pro děti, jiný preferuje bohoslužbu ve starém tridentském ritu, někoho oslovuje chrámový sbor, někoho schola, někoho recitovaná mše, někoho staré písně z kancionálu, někoho nové písně z kancionálu, někdo přijímá Eucharistii vkleče a do úst a jiný vstoje a na ruku, někdo jde k Bohu vážně, jiný jde k Bohu s humorem…

Je mnoho cest, které k Bohu vedou. Kteroukoliv z nich můžeme jít i my. A lidé by to měli respektovat. A my bychom měli respektovat cesty druhých. Právě tou pestrostí je církev krásná.

Respektujme druhé i přesto, že jim vyhovuje jiný styl modlitby, jinak prožívají svou víru a lásku ke Kristu. Je dobře, když se nahaníme, ale doplňujeme. To je ta jednota v různosti, o které mluví dnešní druhé čtení. Život je pestrý a bohatý a v tom je jeho krása. A platí to i pro církev.