Poslouchal jsem před Vánocemi rádio a nějaký člověk (nepamatuji si už, kdo to byl) tam řekl tyto myšlenky: Pro mě je krásný advent, když padá sníh, když září hvězdy na obloze, když znějí koledy, které zněly v mém dětství, když voní jehličí, když se zmrzlý zahřeji horkým vánočním punčem…

A já k tomu dodávám: A pak přijdou Vánoce a pak přijde 27. prosinec, zhasnou vánoční světla, přestanou koledy a lidé jsou tam, kde byli a Vánoce připomínají jen haldy u popelnic.

My křesťané to máme trochu jinak. Advent má samozřejmě i pro nás svoje kouzlo, ale především svoji hloubku – je to doba touhy, doba čekání, doba přípravy. Vánoce jsou pro nás dobou příchodu Krista. A když přijde 27. prosinec, tak pro nás nezhasnou vánoční světla, nepřestanou koledy. Ježíšův příchod slavíme až do svátku Ježíšova křtu. Ale z toho tajemství žijeme dál – po celý rok a vlastně i po celý život.

A o tom je i ten dnešní svátek. Když se upravoval nový církevní kalendář, ozvaly se hlasy, že by se svátek sv. Štěpána měl přeložit na jiné místo. Říkali: Je to nerozumné! O vánočním svátku zní jásavý zpěv andělů nad maličkým děťátkem v jesličkách. A druhý den zní křik vrahů a na zemi leží zabitý člověk v hromadě zkrvaveného kamení. To se „bije“! To se k sobě nehodí! To ruší vánoční idylu! Ale svátek svatého Štěpána zůstal na svém místě, protože Vánoce nejsou idyla. Jak to často říkávám: Ježíš nepřišel proto, abychom měli koledy a bramborový salát a kapra a dárky. Ježíš přišel jako ten, který přináší mnoho toho, co má význam pro tento čas, ale přináší především to, co má přesah až do věčnosti. Vánoční otázkou není otázka idyly, ale otázka: Jak moc jsem uvěřil v Toho, který přichází? Svatý Štěpán uvěřil moc. A dokázal to nadoraz, když byl ochotný podstoupit i mučednictví.

Je krásné, že taková silná svědectví jsou i v dnešní době – i mezi mladými lidmi. Vzpomínal jeden kněz, který působí na Vranově – P. Marek Dunda, jak se jedna skupinka mladých chystala na letošní světové setkání mládeže se Svatým otcem. Kdosi těm mladým lidem říkal: „A nemáte strach? Teď když jsou ty teroristické útoky? Co když tam někdo hodí bombu nebo něco vyvede?!“ A ti mladí říkali: „Tak přece kvůli tomu, že by se tam něco takového mohlo stát, ale nemusí – to se může stát kdekoliv – tak přece kvůli tomu si to nenecháme vzít.“ A řekli: „My tam pojedeme, před tím se vyzpovídáme, a když jsme vyzpovídaní, tak čeho se budeme bát?! Kdyby tam něco takového nastalo, tak budeme akorát o chvíli dřív v nebi.“

Musí se člověk nad tím zarazit. Někdy bych řekl, že nás to může až zahanbovat: Jak oni skutečně s takovou velkou vírou jsou ochotni po svaté zpovědi být vystaveni i tomu nebezpečí, že by člověk mohl zemřít. To může říct jenom ten, kdo opravdu uvěřil.

A to je příležitost k otázce pro nás: Jak moc jsem uvěřil já? Jak moc jsem uvěřil v Toho, který přichází? Jak moc jsem uvěřil v Toho, který přináší to, co má přesah až do věčnosti? Jak moc jsem uvěřil já?