Nevím, jestli si to uvědomujeme, ale prožili jsme letos nejdelší možný advent. Někdy advent trvá jenom tři týdny a jeden den – od 1. neděle adventní po 4. neděli adventní a ještě navečer o té 4. adventní neděli se slaví Štědrý večer – vigilie Ježíšova narození. Tak tomu bude třeba příští rok. A jindy – tak jako právě letos – po čtvrté neděli adventní máme do Štědrého dne ještě skoro celý týden.

Prožili jsme nejdelší možný advent. Advent byl dobou přípravy na Ježíšův příchod. Každoročně se adventem nese volání Ježíšova předchůdce sv. Jana Křtitele: „Připravte cestu Pánu!“ Co si pod těmito slovy představíme? Vše nachystej, ukliď, připrav se – tedy hlavně duchovně, pak přijde Ježíš.

To je jakýsi ideál. Ale víme, že často to bývá jinak: Ježíš přichází tam, kde není nachystáno, kde není uklizeno, kde ho nečekají. I v tom Betlémě. Co tam mohli připravit?

Pár plínek. Jediné, co mu mohli dát, byla jejich láska – a to není málo! Ale nejenom v Betlémě! Když se Ježíš zastavil u Matoušovy celnice, ten vydřiduch ho nečekal. Nic neměl připravené. Ale Ježíš ho oslovil a on šel za ním. Když se Ježíš zastavil pod tou větví, na které ležel ten šizuňk zvědavý Zacheus, ani on na to nebyl připravený, ale prožil hluboké obrácení a touhu napravit, co pokazil. Když se Ježíš po vzkříšení zjevil apoštolům a zvlášť Petrovi, který ho zapřel, Petr neměl nic připravené, ale vyústilo to v trojí vyznání lásky. Jako třikrát zapřel, tak teď třikrát vyznává, že miluje. Když se Ježíš zjevil Tomášovi, který pochyboval o Kristově vzkříšení, Tomáš neměl nic připravené, ale vložil ruku do jeho ran a vyznává: „Pán můj a Bůh můj!“ A jindy zas připraveno měli a Ježíše zvali – jako na svatbě v Káni Galilejské nebo u Ježíšových přátel Marty, Marie a Lazara.

My dneska slavíme Vánoce. Slavíme Ježíšův příchod. Tak první otázka, která by tady mohla zaznít, je: S čím tady a teď stojím před Bohem já? Jsem učesaný, neučesaný, připravený, nepřipravený? Někdo možná i dnes tady zažije to oslovení Ježíšem tak jaksi z gruntu. Někdo možná přišel jen tak: ze zvyku, z nostalgie. A tady je Ježíš, zastaví se a řekne: „Tak pojď! Já chci být s tebou ve všem, co prožíváš, v každé situaci, v každém okamžiku…“ A člověk jako ten Zacheus je z toho na větvi a z té větve sleze a jde za Kristem.

Ale to oslovení může stejně tak přijít i pro člověka věřícího, víru praktikujícího, s Bohem žijícího. My možná máme takový nějaký falešný pohled na Boha. Možná si řekneme: „On toho má hodně, nebudeme ho zatěžovat, přijdeme za ním s tím, s čím si sami neporadíme. No tak když udělám hřích, s tím si sám neporadím – s tím půjdu za Bohem. No a možná v nemoci, nebo když mi někdo umírá.“ Ale Ježíš přichází a chce být s námi ve všem, co prožíváme.

A to by mohla být druhá otázka dnešní slavnosti: Které jsou ty chráněné rezervace ve mně, kam prostě Krista nepouštím? Ať už vědomě nebo nevědomě. Právě těchto situací, těchto oblastí života, kam jsme Krista nikdy nepustili, se možná dneska Ježíš dotkne a řekne: „Nechtěl by sis o tom se mnou promluvit?“

Víte, jak je to pro vás těžké, když se vám najednou dospívající děti začnou vzdalovat a mají věci, o kterých s vámi nemluví. A vy byste si tolik přáli, aby si někdy s vámi sedly za stůl a řekly vám, co prožívají. Protože byste mohli do těch věcí vstoupit, mohli byste je povzbudit, mohli byste se za ně líp modlit. I toto může být dnešní nečekané oslovení Kristem. Lidem možná všechno neřekneme, ale důležité je, abychom uměli s Kristem hovořit o svých problémech. A samozřejmě i o radostech.

Tak Ježíš přichází i teď. Možná jsme ho takhle ani nečekali. Možná na to nejsme připravení. Ale on je tady a bude jenom na nás, jak s tím naložíme…