Na adventním věnci hoří už i čtvrtá svíce. První svíce pro nás byla svící míru. Uvažovali jsme nad vnitřním mírem, nad myšlenkou žít tak, abych mohl klidně spát a jednou i klidně umírat. Druhá svíce byla svící víry. Provázela nás myšlenka našeho otce biskupa: Největší poklad, který jako křesťan mám, je moje víra a nikdo jiný, než já sám, mi ten poklad nemůže vzít. Třetí svíce byla svící naděje. Říkali jsme si: Naděje je malá sestřička, která táhne za sebou dvě velké sestry – víru a lásku. Říkali jsme si: Ty lidské naděje – to je mnohdy jenom obyčejný optimismus. A jak říká jeden aforismus: Ty lidské naděje jsou leckdy dány jen nedostatkem informací. Ale skutečnou nadějí je Ježíš. I tam, kde lidské naděje končí. No a tato čtvrtá svíce bude pro nás svící lásky.

Bylo by to téma na celý další cyklus promluv. Mohli bychom velmi zeširoka uvažovat nad tím nejkrásnějším, co jsme schopni přijmout a nad tím nejkrásnějším, co jsme schopni dát. Ale zase: My se zaměříme jenom na jednu oblast. Budeme uvažovat nad láskou jako nad tím nejkrásnějším, co můžeme od Boha přijmout, a to i v naší křehkosti, v naší hříšnosti.

Nechci tady vyprávět nic složitého. A už vůbec ne nějaké fráze o lásce. Ale chci vám nabídnout zamyšlení, které na internetu zanechal jeden mladý člověk. Nese název: Příběh tvrdohlavé žabky aneb O Boží lásce.

Vypráví o tom, jak jednou v noci v týdnech zaplněných učením na zkoušky se šel modlit ven. Po chvíli chůze si najednou ve světle lampy všiml úplně malé žabky, která skákala přes silnici sem a tam. Byla tak malá, že vždycky doskákala až ke krajníku a nedokázala se na něj vyšplhat, aby se dostala na louku vedle silnice. Přemýšlel, jak jí pomoct. Sáhl do kapsy u kalhot a náhodou našel papírek s napsaným nákupem – akorát na vyhození a akorát na zdařilou asistenci žabce. Chvilku to trvalo, ale podařilo se… Asi za pět minut se vracel stejnou cestou. Ta hloupá žába seskočila zase na silnici a zase nevěděla, jak z ní ven. Tak vzal druhý papírek, sklonil se k žabce a chtěl jí pomoct. Ale ona se bála. Stála u krajníku, chtěla nahoru, ale jakmile se jí dotkl, uskočila bokem pryč. A tak chvíli zápasili, on se jí snažil pomoct, ona uskakovala, až se nakonec podařilo a žabka se vydrápala nahoru a zmizela znovu v luční trávě. A ten mladý člověk napsat tato slova:

V tu chvíli jsem si uvědomil, jak obrovská je Boží láska k nám. Tak často totiž odcházíme z toho, co je pro nás nejlepší, z té louky plné trávy a květin, na silnici hříchu, kde nás může lehce něco přejet nebo někdo zašlápnout… Uvědomil jsem si, jak je Bůh skvělý a obrovsky trpělivý, když nám den za dnem (a často i mnohokrát denně) pomáhá vyšplhat na ten krajník a být zase tam, kde je nám dobře a kde můžeme být skutečně šťastní… A dělá to i tehdy, když si znova a znova seskočíme na silnici, abychom si to zkusili, nebo protože nám to zdálky přijde naprosto super místo k žití, a pak prostě nevíme jak zpátky nahoru… Znovu se sehne a ne s papírkem, ale vlastníma rukama nás chytne, občas musí najít ten správný způsob na naše zmatené a nechápavé uskakování z jeho dlaně, ale vždy nás nakonec vyzvedne nahoru na louku… Je radost mít takového Boha, který i díky malé hloupé žabce může dát člověku pocítit, jak moc ho má rád…

Tak to ať nám připomíná čtvrtá adventní svíce a tyto myšlenky ať nás provázejí i ve chvílích, kdy budeme zvažovat nebo kdy se budeme připravovat na své předvánoční smíření s Bohem…