Na adventním věnci nám hoří už druhá svíce. Může to být pro nás svíce víry. Byl bych rád, kdyby nás, kdykoliv si v tomto týdnu na našich adventních věncích zapálíme tuto druhou svíci, provázela myšlenka, kterou náš otec biskup často říkával biřmovancům: Největší poklad, který jako křesťan mám, je moje víra a nikdo jiný, než já sám, mi jej nemůže vzít.

Proč je víra největší poklad? Když připravuji mladé lidi na svátost manželství, často jim říkávám: „Co vám manželství dá? Určitou oporu, jistotu, zázemí, zakotvení. A co nám dá víra, co nám dá vztah s Bohem? Dá nám totéž: oporu, jistotu, zázemí, zakotvení. A to ještě daleko hlubším způsobem. I kdybych měl sebedokonalejšího partnera, pořád je to jenom člověk – omezený v možnostech, schopnostech, silách. Bůh omezený není! Víra je největší poklad. Tam, kde člověku uhýbá pevná půda pod nohama, tam kde mnozí sahají po alkoholu, po drogách nebo si i sáhnou na život, křesťan ví, že se má o koho opřít.

Největší poklad, který jako křesťan mám, je moje víra a nikdo jiný, než já sám, mi jej nemůže vzít. Nikdo mi ten poklad nemůže vzít. Byli lidé, kteří pro život s Ježíšem byli ve vězení, byli lidé, kteří pro život s Ježíšem šli na popraviště. Ale víru jim nikdo nevzal. Lidé se mohou snažit moji víru potlačit, zničit. Ale já budu vždycky ten poslední, kdo rozhodne, jestli si víru ponechám nebo se jí vzdám. Největší poklad, který jako křesťan mám, je moje víra a nikdo jiný, než já sám, mi jej nemůže vzít.

Proč lidé opouštějí víru, těch důvodů je mnoho. Bylo by to na celý další cyklus promluv. Příčin může být mnoho. Za všechny aspoň tři:

Někdy jsou to nevyřešené pochybnosti. Pochybnosti přijít mohou, ale je třeba je řešit, nenechat je růst. Je to podobné, jako když se v jablku objeví hnilobná tečka. Když ji vykrojím, jablko mohu sníst. Když ji tam nechám, hniloba se bude šířit a brzy shnije celé jablko. Podobně je tomu s pochybnostmi ve víře. Pokud přijdou, nebojme se je řešit, nebojme se hledat, nebojme se ptát. Jinak se budou pochybnosti množit a může „shnít“ celá naše víra.

Někdy je to nepochopený a nepřijatý těžký životní kříž. Člověk prožije něco těžkého a místo, aby se chytnul Boha, aby se opřel o Boha, tak rezignuje nebo se třeba ještě vzbouří.

No a jeden z velmi častých důvodů, proč člověk víru ztratí, je návyk na hřích, kdy člověk hřích vezme jako styl života, který mu vyhovuje a kterého se vlastně ani vzdát nechce. Může to být natolik příjemné, že člověk řekne: „Tak si, Bože, to svoje nebe nech!“ A po čase to možná dojde i dál a řekne si: „A kdo ví, jestli nějaký Bůh vůbec je!“ Tak se na hříchu ztrácí víra.

Je dobré vědět o úskalích, je dobré být opatrný. Je dobré o víru bojovat, o víru pečovat, je dobré za svou víru se modlit.

Největší poklad, který jako křesťan mám, je moje víra a nikdo jiný, než já sám, mi jej nemůže vzít. Radost i zodpovědnost nad touto myšlenou ať nás provází zvláště v tomto týdnu, kdy si budeme zapalovat druhou adventní svíci – svíci víry…