PROMLUVA Z 1.NEDĚLE ADVENTNÍ (A,B,C) – SVÍCE MÍRU: ABYCH MOHL KLIDNĚ SPÁT A JEDNOU I KLIDNĚ UMÍRAT
Většina našich nedělních zamyšlení vychází z biblických textů dané neděle. Někdy ale také míváme cyklus promluv na nějaké téma. A právě o letošním adventu bych byl rád, kdybychom prožili cyklus promluv na téma čtyř svící na adventním věnci. Každá z těch svící nám může něco důležitého připomenout.
Začněme tento cyklus promluv jedním hezkým adventním vyprávěním, které nás bude celým adventem provázet a které nese název Čtyři adventní svíce:
Na adventním věnci hořely čtyři svíce. V místnosti bylo takové ticho, že bylo možno slyšet, jak svíce šeptají.
První svíčka vzdychla a řekla: „Jmenuji se POKOJ. Ráda bych přebývala mezi lidmi, ale jim na mně nezáleží. Moje světlo sice svítí, ale lidé žádný mír nedodržují!“ Její světélko bylo čím dál menší, až docela zhaslo…
Světlo druhé svíčky zakmitalo a svíčka řekla: „Jmenuji se VÍRA, toužím svítit lidem na cestu životem, ale oni mnou pohrdají, jsem prý nemoderní a zbytečná. Lidstvo nechce o Bohu nic vědět, nemá tedy cenu, abych svítila!“ Průvan zavál místností a druhá svíčka zhasla…
Smutně se ke slovu přihlásila třetí svíčka: „Jmenuji se LÁSKA. Toužím být v lidském srdci, ale lidé si mě nevšímají, nechtějí mě. Vidí jenom sami sebe, tvrdí, že volné vztahy jsou lepší, že je třeba si užívat. Už nemám sílu, abych hořela.“ Její světlo se zachvělo a zhaslo…
V té chvíli vešlo do místnosti dítě. Podívalo se na svíčky a řeklo: „Proč nesvítíte, kdo vás zhasl?“ A rozplakalo se …
Vtom se ozvala čtvrtá svíčka a zašeptala: „Neboj se! Dokud já svítím, nic není ztraceno! Mé jméno je NADĚJE! S mojí pomocí se dají i ostatní svíčky znovu zapálit.“
Od ní pak dítě znovu zapálilo i všechny ostatní. Plamen NADĚJE by v našem životě neměl nikdy zhasnout. Každý z nás by měl plameny POKOJE, VÍRY, LÁSKY a NADĚJE stále udržovat.
Dnes tedy zapalujeme na adventním věnci první svíci. Bude to pro nás SVÍCE MÍRU. Nemusíme myslet jen ten celosvětový mír, kdy neřinčí zbraně, ale třeba i na ten vnitřní mír, který je možno lapidárně vyjádřit slovy: Abych mohl klidně spát i umírat. Co tím chci říct, ať nám napoví svědectví z jednoho staršího čísla Katolického týdeníku:
Můj případ je již starého data – mnohým lidem v dnešním světě už nic neříká. Od školních let jsem si přála být učitelkou. S pomocí Boží a starostlivých rodičů jsem se jí také stala. S láskou a radostí jsem se věnovala dětem – zejména na „obecné“ škole. A přišel rok 1952. Kromě práce ve škole se vyžadovala mimoškolní činnost – já měla pracovat v Pionýru a v Sokole – organizacích pro mne nepřijatelných, proto jsem odmítla.
Následně se začaly konat pohovory: nejdříve s ředitelem, pak s inspektorem. Ten se mne jednou zeptal: „Proč toto děláš?“ „Protože chci klidně spávat,“ odpověděla jsem. Poslední rozhodující pohovor byl na krajském výboru. Témata: církev, Vatikán, Jan Hus apod. Když se pohovor už dost protahoval, vyrukovali soudruzi s návrhem: „Zažádej o rozvázání pracovního poměru.“ „Já jsem studovala proto, abych učila, „opáčila jsem. „My tě tedy propustíme!“ Do měsíce jsem měla „vyhazovací“ dekret v ruce a byla jsem nezaměstnaná!
Toto ale není hlavní důvod, proč to všechno píši. Chci jenom připomenout slova Písma: „Když vás budou vodit k soudu, nedělejte si starosti, co a jak máte mluvit. Bude za vás mluvit Duch Boží.“ V mém případě to bylo víc než jasné. Těch soudruhů, kteří mne napadali otázkami, bylo pět. Já stála sama proti nim, ale nezůstala jsem ani jednu odpověď dlužná – ovšem neodpovídala jsem já, to mluvil Duch Svatý!
Vystřídala jsem různé „pracovní obory“. V lednu 1969 znenadání onemocněla na „mé“ škole učitelka. Nový ředitel (ten předešlý už odešel do důchodu) si mne na okrese vyžádal do „přechodného pracovního poměru“. Ten trval dva a půl roku – nastala normalizace. Přišel další ředitel, zas byly schůze, kde bylo řečeno: „Jak může taková učitelka ještě učit!“ Byla jsem pozvána k pohovoru: „Můžete nám slíbit, že do toho kostela přestanete chodit?“ „Nemohu,“ a šla jsem zpátky do fabriky.
23 let jsem byla nekvalifikovanou dělnicí. Svým postojem jsem se zařadila do společnosti druhé kategorie.
S Boží pomocí jsem se však ve zdraví dožila důchodu, a teď mohu nejen klidně spávat, ale jednou i klidně umírat!!!
A tak až si dnes zapálíme doma na svých adventních věncích první svíci a až ji budeme zapalovat po celý první adventní týden, vzpomeňme si, tím směrem se ubírejme a na ten úmysl se i modleme: Je to svíce míru – i toho vnitřního, který je možno lapidárně vyjádřit slovy: Abych mohl klidně spát a jednou i klidně umírat…