Začal bych to naše dnešní zamyšlení od poslední věty evangelia, která je ale klíčem k pochopení celého toho úryvku: Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo. Hledat a zachránit…

Víme, že všechna světová náboženství nějak mluví o tom, že člověk hledá Boha. Ale v tom zjeveném křesťanském náboženství a jistě také předtím v židovství vidíme, že Bůh hledá člověka. Bůh touží po člověku. Kdyby člověk toužil po Bohu alespoň ze zlomku tak, jak Bůh touží po člověku, to by bylo fajn!

Ježíš toužil po Zacheovi. Ale i ten Zacheus nějak toužil po Kristu. Možná z nízkých důvodů, ze zvědavosti. Ale toužil. A tam u toho stromu se ty dvě touhy setkaly. Můžeme si představit to setkání očí, ten vzájemný pohled do očí. A Ježíš se k tomu šizuňkovi, k tomu lumpovi nechá pozvat domů. A lidi nadávají. Nadávají na toho lumpa, ale nadávají i na Krista. A možná, že právě toto byla ta chvíle zlomu, kdy ten Zacheus si uvědomil: U lidí mám zavřeno. Ale u Ježíše ne. A on si ten Ježíš dokonce kvůli mně nechává nadávat. A to ho změní: Tak ne, Pane! To je výzva! Já tvoji důvěru nezklamu! Všecko, co budu umět, napravím. A nahradím: Polovici svého majetku, Pane, dám chudým, a jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně!“

Co nám to říká pro náš život? Ježíš hledá i mne. Touží i po mně. Jestli toužím i já, tak je to dobře. A jestli netoužím, tak modlit se o dar touhy! Když bude Kristus toužit po mě a když budu i já toužit po Kristu a ty dvě touhy se setkají, něco z toho bude.

A pak druhá myšlenka: Ano, každé setkání s Ježíšem má člověka měnit. Má v člověku probouzet touhu dávat věci do pořádku. Docela živě si vzpomínám, když jsem chodil do třetí třídy, tak nám jednou paní učitelka ve škole říkala: „No oni ti katolíci to mají jednoduché. V sobotu ukradou husu, v neděli ji snědí na oběd, v pondělí se z toho vyzpovídají a mají to dobré!“ No – ono to zas tak jednoduché není. My víme, že zvláště u sedmého a osmého přikázání – tedy v oblasti majetku a cti bližního nestačí se jenom vyzpovídat. Aby nám hříchy Ježíš odpustil, je třeba mít ochotu dát věci do pořádku, pokud to samozřejmě ještě je možné. To znamená: Když někdo něco ukradl, nestačí se z toho vyzpovídat. Ukradené věci musí také vrátit nebo nahradit. Pokud někdo svým hříchem způsobil škodu, třeba ze zloby někomu něco zničil, nestačí se z toho vyzpovídat. Takovou škodu musí také nahradit. Pokud někdo někoho ošidil, nestačí se z toho vyzpovídat, musí to také nahradit. Pokud někdo poškodil čest bližního tím, že si o něm vymýšlel zlo a šířil to, nestačí se z toho vyzpovídat. Musí to také odvolat. Pokud někdo poškodil čest druhého tím, že zbytečně rozmazával jeho utajené chyby, musí o tom druhém zase říct něco dobrého. Bez ochoty napravit tyto hříchy by se člověk zpovídal marně a nepomohlo by mu rozhřešení ani od papeže. U těchto záležitostí je vyloženě nutností napravit je, samozřejmě pokud je to ještě možné. A pokud jsme se těchto hříchů dopustili, měli bychom u svaté zpovědi také vždycky uvádět, jestli jsme je opravdu podle možností napravili. Ale měli bychom se naučit všeobecně své hříchy napravovat, vyvažovat je opakem, vyvažovat je dobrem. Kdo třeba vynechal svévolně nedělní mši svatou, může přijít na mši svatou ve všední den. Kdo se provinil neláskou, může to vyvážit láskou. Kdo se na někoho bezdůvodně „vybodnul“, může to nahradit větší pozorností k člověku. To je známka skutečného setkání s Kristem: Ať už ve svátosti smíření, ať už při mši svaté, v Euchariistii nebo při modlitbě – touha napravovat své nedostatky.

Tak nechejme ty myšlenky na sebe působit: Ježíš touží po mně. Jestli i já toužím po něm, nepochybně se ty touhy setkají. A on si kvůli mně nenechal jenom nadávat. On se kvůli mně nechal zabít. Zacheus odpověděl jasně: Polovici svého majetku, Pane, dám chudým, a jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně!“ Jak odpovím já? Jak to osloví mě? Nejsou i v mém životě záležitosti, které bych měl dát do pořádku?