Traduje se úsměvná historka, jak jakési malé dítě dostalo od někoho bonbón, a tatínek povídá: „No, co řekneš?“ A dítko se tak bezelstně podívalo a povídá: „Ještě…“

Nebývá to problém jenom maličkých dětí. Ty často paradoxně poděkovat umí. Bývá to problém i spousty velkých dětí a mládežníků: Neumí pozdravit, neumí poprosit, neumí poděkovat. A přitom slůvko „Děkuji!“ je jedním z prvních slov, kterým rodiče svoje děti učí. Není na škodu připomínat tato základní slůvka i těm starším. Ale bývá to problém i spousty dospělých lidí: Vděčnost ve vztahu k lidem a vděčnost ve vztahu k Bohu. Místo vděčnosti bývá leckdy v pozadí právě ono „Ještě…“

Jeden aforismus říká: „Od doby, kdy byly vynalezeny peníze, není potřeba děkovat.“ Ježíš nás učí něčemu jinému. Evangelium vypráví o deseti malomocných, kteří byli uzdraveni. A říká: „Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se a mocným hlasem velebil Boha.“ Když volali o pomoc, měli mocný hlas všichni. Poděkovat ale přišel jenom jeden. A přitom bylo za co. Malomocenství byla strašná nemoc. Nedala se tehdy léčit. Vždy končila smrtí.

Navíc byla nakažlivá, což znamenalo, že nemocný musel odejít ze společenství ostatních, musel žít sám nebo s podobně nemocnými ubožáky. Pokud jste někdy četli knihu o otci malomocných Damiánovi de Veuster, víte, o čem je řeč. I zdravotně i sociálně bylo to strašné. Bylo za co děkovat. Ale jen jeden si toho všiml.

Možná jsme tu zkušenost udělali i my, že jsme někomu něco dali nebo pro někoho něco udělali a on si toho ani nevšiml. Bolí to! Na druhou stranu kolikrát i leckdo z nás přijímáme od Boha i od lidí tolik dobrého a bereme to jako samozřejmost. A že to samozřejmost není, zjistíme až ve chvíli, kdy něco fungovat přestane.

Ale máme jistě i jinou zkušenost: Když si lidé všimnou námi vykonaného dobra, když ho ocení, tak člověk rád udělá a dá znovu a třeba ještě víc. A platí to i opačně: Když si všimneme my dober, která od druhých přijímáme, a projevíme jim vděčnost, jistě i mnozí lidé pro nás znovu udělají a dají a třeba ještě víc.

A tak je to i ze strany Boží. Bible nám sice říká, že Bůh je dobrý i k nevděčným a zlým. A je to pravda! Na druhou stranu: Jestli Bůh vidí, že člověk si všiml dober, které od něho přijal a projevuje vděčnost (slovy i životem), nepochybně i Bůh dá znovu a třeba i stokrát víc.

A ještě z jednoho zorného úhlu můžeme vnímat, jak vděčnost může obohacovat nás samotné: Vděčnost totiž uzdravuje. Je přirozené, že to, co se nedaří a nefunguje, toho si člověk snadno všimne. Bolest prostě bolí a to nelze přehlédnout. Ale vděčnost tu bolest léčí! Když jsem se kdysi určitými věcmi trápil, řekl mi zpovědník: „Tak víš co? Vědomě hledej, co ve tvém životě funguje, co je dobré, za co můžeš Boha chválit a chval Boha. A třeba budeš překvapený, kolik toho je.“ A měl pravdu. Vidět dobro ze strany Boží i ze strany lidí a být vděčný – to uzdravuje.

Budujme ve svých životech vděčnost! Má to něco do sebe – i pro nás samotné…