Tak to zní teda divně. Ježíš vypráví podobenství o nepoctivém správci, vypráví o jeho čachrech a pak řekne větu, která člověka zarazí: Pán pochválil nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Tady je moc důležitá jedna věc: Ježíš nechválí správcovu nepoctivost, ale všímá si té jeho prozíravosti. A dodá větu, která nás křesťany moc nectí: Děti tohoto světa jsou totiž k sobě navzájem prozíravější, než děti světla…

Děti světla – to jsme my křesťané. A děti světa – to jsou lidé žijící pro to, co nabízí tento svět. Vidíme to kolem sebe, jak děti světa dokážou být prozíravé, obezřetné, nápadité, precizní. Třeba takoví podnikatelé: Jak zvažují, kde bude menší riziko, kde bude větší zisk, kam investovat, kam neinvestovat. Dokonce i kriminální živly: Kolik času a sil věnují přípravě, promyšlení, provedení zločinu. Jak uvažují, kde je menší nebezpečí, kde větší lup, kde snadnější cesta, koho mohou potkat, jaká chvíle je nevhodnější, kde jsou kamery, jaké překážky budou muset překonat, co k tomu budou potřebovat, jak čin provést co nejrychleji, co nejtišeji, jak zamést stopy…

Ježíš nás vyzývá, abychom podobně prozíraví, nápadití, nasazení, precizní byli i my. Aby nás v té prozíravosti, nápaditosti, nasazení, preciznosti nezahanbovali podnikatelé nebo různé spolky nebo dokonce kriminální živly. Jim jde o věci, které dnes jsou a zítra z nich bude prach a popel. Naším cílem není nic menšího, než věčnost.

Ale nemusíme ty myšlenky vztahovat jen směrem k naší věčnosti. To platí i v životě farnosti – v tom duchovním i v tom hmotném. V mém bývalém působišti lidé vzpomínali na jednoho z mých předchůdců – P. Pia Karla Vykonala. Postavou to byl takový malý pan farář. Byl to řeholník – Těšitel, za komunistů prošel kriminálem, uměl kdeco: od kovářské práce, přes restaurování soch až po hru na varhany. Žil na faře s takovou malou drobnou tetičkou. Lidé vzpomínali, jak se pan farář jednoho dne spustil z okna věže na lavičce na provazech a šel natírat ciferník na věži. A tetička ho jistila. Nestalo se nic. On byl opravdu nesmírně šikovný. Ale otázkou je, jestli toto dělat měl. Samozřejmě: Bylo to za komunistů, on nechtěl, aby pro přílišnou aktivitu měl někdo z farníků zbytečné problémy, tak leccos dělal raději sám.

Ale zvláště v dnešní době svobody třeba takový olomoucký arcibiskup Jan Graubner říká, že když za ním přijdou odněkud z farnosti, aby jim dal kněze, tak se velmi zajímá o to, proč kněze chtějí. A když mu řeknou, že je to proto, aby se jim měl kdo postarat o jejich padající kostel, tak jim kněze nedá. Při dnešním poloprázdném semináři na to nemá. Dovolím si ocitovat přímo otce arcibiskupa. Jsou to slova z knížky Jak si představuji farnost dnes: Žádají-li farníci kněze proto, že se nemá kdo postarat o jejich padající kostel, pak jim kněze nedám. Nemám tolik kněží, abych z nich dělal opraváře, kostelníky, uklízeče, kuchařky a pradleny. Jestliže se ve farnosti nenajdou lidé, kteří by takové služby zastali, pak si vlastního kněze nezaslouží.

A tak ať už jde o život ve farnosti a především ať už jde hlavně o naši cestu k věčnosti: Ať nás v horlivosti, prozíravosti, nápaditosti, nasazení, preciznosti nezahanbují podnikatelé, členové různých spolků nebo dokonce kriminální živly. Ať neplatí, že děti světa jsou prozíravější než děti světla. Ale to už bude na každém z nás…