Dnešní evangelium nabízí mnoho možných obrazů. Můžeme zůstat u jediného výjevu: Představme si otce, jak přijímá a objímá toho syna v jeho špíně, v jeho špinavých a orvaných šatech, načichlých od vepřů. To je obraz Boha: On se v tom nejširším smyslu slova neštítí lidské špíny.
Poslouchal jsem takové hezké svědectví z loňské Katolické charismatické konference – svědectví adventistického kazatele Václava Vondráška. Svědectví místy úsměvné, místy možná pro někoho až nechutné, ale hlavně svědectví hodně hluboké. Vzpomínal na to, jak slavili století výročí založení sboru. Čekalo se dost lidí.

Bylo potřebné pro ty lidi připravit i nějaké toalety. Na obci mu nabídli zapůjčení ekologických záchodů zdarma. Když se řekne „zadarmo“, tak to český člověk zbystří. Brali všechny. Jedinou podmínkou bylo vrátit je prázdné a čisté. Výročí proběhlo, starší si poplakali, mladí se seznámili, bylo i dobré jídlo, všecko fajn, těšíme se za dalších 100 let. Druhý den bylo třeba uklízet. Sešel se sbor. Jedni zametali, druzí uklízeli drobky, třetí se starali o nástěnky, další sundali tu stovku. Byl jeden úkol, který zůstal. Odvést a vyčistit WC. Prostě slít ten obsah do sudu a vyvézt. Už jako „velký šéf“ tím chtěl někoho pověřit: „Hele, nemohl by jsi…“ Ale bylo mu to trapné, tak to nakonec zbylo na něm. Naložili sud na vozík za Š 105 a bratr kazatel hrdinně vyrazil kupředu. Když už byl na místě a asi už měl teda ten sud oddeklovaný, a když ho chtěl posunout ke kraji vozíku, tak se prostě ta hladina zhoupla a pana kazatele pěkně ošplouchla.

Tak tam stál a velice se na Boha naštval. A zaznělo i sprosté slovo. Ale jak řekl, prožil tam takovou zvláštní chvíli, kdy se ho Bůh dotkl. Říkal, že jak tak stál u toho sudu a ty „lodičky“ se tam na hladině houpaly, tak si uvědomil jednu věc: Jsou takhle odporné tobě tvoje hříchy? My ty hříchy máme rádi. Kdyby nebyly hezké, tak je neděláme! Ale tak jako rodiče neradi vidí, když jejich děti někdo šikanuje, když jim ubližuje, když je vede k pláči, tak Bůh vnímá naše hříchy – vědomé zlo, něco, co ubližuje, ničí, co pohřbívá vztahy, co nás odděluje. Pro Boha jsou naše hříchy mnohem odpornější, než obsah toho sudu. A Ježíš ty hříchy na kříži vzal na sebe. Ježíš ne že se nás dotkl v té naší špíně, nejenom že se špínou našich hříchů potřísnil, ale Ježíš se v té žumpě našich hříchů z lásky k nám nechal utopit.

Jedinou možnou adekvátní odpovědí je vděčnost. A to pak třeba člověka i změní. My si leckdo myslíme, že se musíme napřed změnit a potom můžeme jít za Ježíšem. Opačně to funguje! Přestat řešit sebe. Nechat se Ježíšem obejmout v mojí špíně. Zažít jeho přijetí. To člověka mění. Tak jako to měnilo ty celníky, tak jako to měnilo ty prostitutky, tak jako to měnilo různé pochybné existence. Tak jako to může měnit každého i dnes…