Před nedávnem jsme ve 2. čtení slyšeli: „Nesmírné je množství těch, kteří se na nás dívají.“ Můžeme myslet nejenom na lidi světa. Všimněme si i toho dnešního 2. čtení: Je tam připomínka Boha, Ježíše, andělů, všech těch, kteří žili před námi a dosáhli už věčného cíle. Jistě je mezi nimi spousta našich rodičů, prarodičů, přátel.

Tak jako maminka se dívá často na svoje dítě, a nejen na to maličké, ale jak sleduje každý důležitý životní krok i svého dospělého dítěte, tak jako sportovní fanoušci pozorují z tribun svoje borce, tak jako televize přenáší utkání třeba z druhého konce světa a stamiliony lidí spoluprožívají se sportovci jejich zápas, jejich výhry, ale i každé zaváhání, každou sebemenší chybu, podobně je spousta pohledů – velmi intenzivních – pohledů těch, kteří nás mají rádi, kteří ty životní zápasy – výhry i prohry – prožívají spolu s námi, radují se z každého krůčku kupředu a někdy se třeba o nás i bojí, když vidí naše prohry, naše fauly, třeba i naše pády.

Začíná nový školní rok. Bůh, Ježíš, andělé, naši drazí, kteří už dosáhli věčnosti, ho budou prožívat spolu s námi, budou se dívat, jak ho využijeme. Zůstaneme u oblasti sportu. Ať nás do startu nového školního roku, který se netýká jen dětí ale i rodičů, prarodičů, jiných dospělých, uvede dnes několik myšlenek P. Petra Havláta:

Pro dnešní krátkou úvahu nám snad alespoň trochu může pomoci obraz ze sportovního prostředí. Mnozí máme rádi lehkou atletiku, a teď si představme, že se právě začal běžet štafetový běh na 4×400 m. Tento závod vypadá tak, že závodník dostane na začátku běhu štafetový kolík. Když je běh odstartován, závodník oběhne svůj okruh a na konci ho čeká jeho kolega, který má kolík v pořádku převzít. Má to ovšem jeden malý háček – kolík je možno předat pouze ve velmi krátkém, vymezeném úseku a přitom pochopitelně nesmí spadnout na zem. Upadnutí kolíku totiž znamená diskvalifikaci celé štafety a konec závodu pro celé družstvo.

Můžeme říci, že podobně je tomu i s naší vírou. Jednou jsme také přijali štafetový kolík víry. Samozřejmě, že víra je Boží dar, ale byli to buďto naši rodiče, prarodiče, příbuzní či přátelé, kteří nám tento dar pomohli zprostředkovat. A tak nám byl vtisknut do rukou tento štafetový kolík a my jsme se rozběhli. Zatím stále ještě běžíme a nevíme, jak dlouhý bude náš okruh, který nám dopřeje dobrý Bůh. Nevíme, kolik času nám ještě bude dáno. Víme ovšem, že čas utíká velmi rychle a že naším úkolem je předat šta-fetový kolík víry někomu dalšímu. To je náš úkol a naše poslání. Někomu říci o Ježíši, a šířit tak dál radostnou zprávu. Kolík nám přitom nesmí vypadnout z ruky, tzn., že sami nesmíme ztratit víru, jinak je to diskvalifikace ze závodu. Klíčovou otázkou se tak pro nás stává: Co chceme předat? Co po sobě vlastně chceme zanechat? Chceme, aby to byla také víra?

Udělejme i v tomto školním roce maximum pro to, abychom štafetu víry, která došla až k nám, předali těm, kteří přicházejí po nás – dětem, vnoučatům. A ta myšlenka intenzivních pohledů z „druhého břehu“, intenzivních pohledů těch, kteří nás mají rádi, těch, kteří to předávání štafety víry spoluprožívají s námi, ať nás provází.