Pod zorným úhlem tohoto přísného evangelia bych tady chtěl vzpomenout jednu úsměvnou knížky, která svého času vyšla, a která nese název Děti píšou Pánu Bohu. V jednom z těch dopisů se objevuje i tato otázka: Bože, je pan farář opravdu Tvůj přítel, nebo se znáte jenom služebně?

Tak je to důležitá otázka pro nás kněze ale také pro nás pro všechny. O tom totiž vypráví dnešní evangelium. V duchu těchto Ježíšových slov můžeme na Božím soudu čekat otázku, zda jsme byli opravdu přátelé Kristovi, anebo zda jsme se znali pouze zvnějšku tak jako ti, kteří se dovolávali toho, že s nimi seděl na ulicích a že jim kázal a že s ním jedli a pili.

To nestačí. Jistě je to slovo řečeno nejen současníkům Ježíšovým, ale všem, kdo se ke Kristu tzv. formálně hlásí. Nebude stačit říct: Vždyť jsme s Tebou jedli a pili a byli jsme s Tebou na mši svaté. Ježíš učí, že nestačí být obdivovateli, nestačí být fanoušky. Ježíš se bude ptát, jestli jsme opravdu byli jeho přáteli.

Ježíš vyzývá, abychom usilovali, abychom vcházeli těsnými dveřmi. Na jiném místě evangelia mluví o úzké cestě, která vede k životu. Ježíš vyzývá, abychom nedávali přednost širokým cestám, lacinějším, populárnějším, lehčím alternativám. Je to jako ve sportu: Když trenér nemá nároky, když nerozvíjí sílu, vytrvalost, obratnost, profesionalitu sportovce, je to sice pohodlné, ale takový sportovec nic neuhraje ani nevyhraje. Rozumný sportovec jde od takového trenéra pryč. Na náročného trenéra sice sportovec občas může ponadávat, ale je to cesta, který vede k výhrám a pak si třeba ten sportovec řekne: „Stálo to za to!“ Tak jedná Ježíš s námi: Má nás až příliš rád, než aby nás zhýčkal a zkazil. Koneckonců o tom mluvilo i dnešní druhé čtení.

Ony ty Ježíšovy nároky mají něco do sebe už pro život v tomto čase. Je tomu už hodně dávno (více než 20 let): Když byl bývalý ředitel arcibiskupského gymnázia v Kroměříži P. František Petrík pozván na jednu církevní školu v Německu a do USA a když se vrátil, tak řekl asi toto: Víte, jaký je rozdíl mezi církevními školami v Německu a v Americe? V Německu mají zásadu: My na ty děti nesmíme být nároční, protože jinak nám je tady rodiče nedají, a my budeme muset školu zavřít. Ovšem taky tam na té církevní škole na internátě viděl, jak mladí hřeší při otevřených dveřích. Ale v USA, jak říkal, tam mají jinou zásadu. Tam mají zásadu: My na ty studenty musíme být nároční, protože jinak by nám je tady rodiče nedali, a my bychom tu školu mohli zavřít… Kdo má ty děti více rád?

Koneckonců my to vidíme i v naší zemi. Kolik i v naší zemi je škol, které donekonečna snižují laťku a vezmou kohokoliv a podrží si kohokoliv, jenom aby se udržely. A když synek něco závažného provede, tak dostane podmínku, a pokud i pak něco provede, tak dostane „podmínku v podmínce“ a ví, že stejně na něho nikdo nemá. Ale pak to dopadá tak, jak to kdosi trefně vyjádřil, že z takových škol vycházejí asertivní lidi, kteří neumí zhola nic. Nebo se řeší kauza, kdy školáci šikanují učitelku. Kam jsme dali soudnost? To jsou samozřejmě „vrcholky ledovce“. Ale jestli dneska máme skoro prázdný Kněžský seminář, jestli dneska máme tolik mladých lidí, kteří se vyhýbají manželství, jestli dneska máme tolik mladých lidí, kteří nemají odvahu vzít na sebe trvalý závazek, není to tím, že snižujeme laťky, že nemáme nároky, že netrénujeme už od dětství jejich odolnost, vytrvalost, odvahu něco vydržet, smysl pro řád, sílu něco „zkousnout“? Vychováváme „skleníkové kytičky“. Buďme nároční! Na prvém místě na sebe, ale i na děti. K našemu dobru, k jejich dobru.

Když Ježíš mluví o úzké cestě, o úzké bráně, on ale nemluví o záležitostech tohoto času. On mluví o věčnosti. O věčnosti naší, o věčnosti těch, kteří jsou nám svěřeni. Zakončil bych naše zamyšlení jednou hezkou čtenou myšlenkou: Bývalý předseda Mezinárodního olympijského výboru Killanin řekl: „Za olympijské ideály stojí za to bojovat!“ I za vlast stojí za to bojovat, za pošlapanou čest rodiny, za uplatnění svého práva, za děti, za svobodu. A stojí ti za to usilovat, bojovat o celou šťastnou věčnost? O šťastnou věčnost tvou i tvých drahých? Odpovědět si musí každý sám…