Mnozí z nás by asi mohli vyprávět, jak to někdy v životě chodí a jak je to bolavé. Že je to možné, že se otec postaví proti synu nebo syn se postaví proti otci, nebo matka proti dceři nebo dcera proti matce. Nebo se postaví snacha proti tchyni nebo tchyně proti snaše. Proč? Jistě je to následek hříchů. A někdy mnohých hříchů. A někdy kvůli vážným věcem a někdy kvůli prkotinám.

Ale proč mluví o rozdělení Ježíš? Proč mluví o rozdělení ten, který je Pokoj sám? On nepřinesl prioritně rozdělení! On přinesl život a pokoj. Rozdělení je důsledkem neschopnosti nebo neochoty přijmout Krista a přijmout to, co Ježíš přináší. A to rozdělení kvůli Kristu může jít i napříč rodinami. A může to být hodně bolestné.

Ale nebylo by dobře hledat nějaký falešný pokoj, nějaké kompromisy se světem a se zlem, opouštět Ježíšovy zásady, „abych nějak vyšel“. Ježíš mluví o ohni, který přišel vrhnout na zem a o křtu, ve který má být ponořen a ze kterého je mu úzko. Ten oheň – to je oheň Ducha Svatého. A ten křest – to byl křest jeho utrpení. Jestli křesťan je člověkem, který je v tom nejširším smyslu slova zapálený Duchem Svatým a který je ochotný nést i tu bolest rozdělení, které nastalo, a nehledat ve svém životě falešné kompromisy, to je něco, co přináší plody. Jistě: Jsou rozdělení, která trvají hodně dlouho nebo až do konce a která bývají velmi bolavá. To je tajemství lidské svobody. Bůh nikoho neznásilňuje. Ale jsou i rozdělení, která končí velice krásně. Právě díky tomu, že křesťan byl zapálený Duchem Svatým a byl ochotný nést i tu bolest rozdělení, které přišlo, a nehledal falešné kompromisy a tu bolest, kterou nesl, nabízel Bohu za ty svoje drahé.

P. Vojtěch Kodet vzpomínal kdysi na svědectví jednoho chlapce, který se potom stal knězem. Když ve svém dospívání uvěřil v Ježíše a začal s ním žít, když otec našel pod jeho polštářem růženec, tak mu ho vzteky roztrhal. Když našel Bibli, tak mu ji roztrhal. A ten kluk vstával brzy ráno, aby šel na mši ještě dřív, než se ten táta probudí. A když se otec vzbudil, tak ho zmlátil, když zjistil, že šel na mši. Kdyby tehdy tomu klukovi někdo v dobré víře radil: „Hele, nech to být, vybodni se na to, počkej, vydrž, až budeš jednou sám, budeš si do kostela chodit, jak budeš chtít. Když se tatínek tak hněvá, víš, nech to být. Radši ať je doma klid…“, tak možná, že by tu víru nakonec sám ztratil (prostě by vychladl) a té rodině by nepomohl. Ale výsledek byl ten, že přes to dočasné rozdělení nakonec přišla ta chvíle, kdy (nejspíš i díky jeho modlitbám a té bolesti z toho rozdělení) na jeho primici rodiče nakonec přistoupili až ke svatému přijímání. To dokáže Bůh v životě těch, kdo dají Boha na prvé místo.

Podobně maminka jednoho z letošních novokněží vzpomínala, jak se ten její synek v období dospívání vzdálil Pánu Bohu, jak přestal chodit do kostela, jak prožíval svůj život stejně jako jeho vrstevníci. A maminka se modlila. A zašívala medailky, kam šlo. Měl je všude: v bundě, ve spacáku, v batohu. Později ten syn řekl, že celou dobu cítil, jak ho něco drží a táhne zpátky. Jeho život se začal postupně proměňovat. Nakonec se stal knězem.

Ta rozdělení mohou být. Ale to je to, co jsme slyšeli v dnešním 2. čtení: Mějme oči upřeny na Ježíše: Od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti… Když se budeme dívat jenom na sebe nebo na problémy nebo na druhé, co si myslí, co říkají, to nás zničí! Ježíš věci umí měnit a leckdy je mění, když mu člověk dá svoji důvěru. Bůh dokáže leccos v životech i v rodinách těch, kdo ho dají na prvé místo. Byť ta cesta bývá někdy i hodně dlouhá a hodně bolavá…