V evangeliu zaznívá prosba jednoho z učedníků: „Pane, nauč nás modlit se!“

Vypráví se z života sv. Františka Saleského, jak přijel na koni do nějaké vesnice a tam potkal sedláka, který se chlubil, že se fakt umí modlit, aniž by při tom myslel na něco jiného. A svatý František mu říká: „Tak víš co? Jestli se zcela soustředěně pomodlíš Otče náš, daruji ti svého krásného koně.“ Sedlák se začal modlit. A uprostřed modlitby povídá: „A dostanu jenom koně nebo i sedlo?“ A biskup František mu říká: „Bohužel, bohužel, ani koně ani sedlo…“ Neuměl se bez rozptylování pomodlit ani tuhle krátkou modlitbu.

Budeme dneska uvažovat nad roztržitostí v modlitbě. Možná začněme tím, kdy roztržitost při modlitbě hříchem je a kdy hříchem není. Většinou hříchem není, protože bývá nevědomá, nechtěná. Dětem v náboženství říkám: Když se jdeš modlit a chceš se dobře modlit, ale najednou si uvědomíš, že jsi myšlenkami při fotbalu, tak se vrať klidně k myšlenkám na Pána Boha. Hřích to nebyl, protože to nebylo vědomé – ty jsi to nechtěl, ty ses chtěl modlit dobře a Pán Bůh to ví.“ Samozřejmě, že z takové neúmyslné roztržitosti není třeba se zpovídat.

Jó něco jiného by bylo, když by ta roztržitost byla vědomá, úmyslná, chtěná: Když už bych se třeba šel modlit s tím, že budu něco odříkávat, když se to po mně žádá, ale budu při tom myslet na to, jak hráli ti naši. Vědomá, úmyslná, chtěná bezmyšlenkovitost při modlitbě hříchem je a z té se zpovídáme. Ale nevědomá roztržitost hříchem není a nezpovídáme se z ní, protože jsme to nechtěli a nesouhlasili s tím, takže to nebyl hřích.

Na druhou stranu, je moc a moc důležité snažit se maximálně myslet na to, co v modlitbě Bohu říkám. A důvěřovat, jak nám to připomněl Ježíš v evangeliu. Pojďme si k tomu poslechnout pár vět otce biskupa Josefa Hrdličky:

K Pánovým slovům není co dodat. Jsou vyslovena božsky stručně a jasně: Proste a dostanete, hledejte a naleznete, tlučte a otevře se vám! Ani slovo navíc, ani o slovo méně, než je třeba. Každý lidský výklad by tento dokonalý tvar mohl rozmělnit a zamluvit. Ježíš význam těchto slov podtrhuje ještě silnější zkratkou: Každý, kdo prosí, dostává. Kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Ježíš zasahuje nejen terč našeho srdce, ale míří v něm přímo „do černého“. Závěr je tak jasný a jednoduchý: Když Bůh dává každému, kdo prosí, jak to, že máme stále tak málo? Tak málo víry, tak málo odvahy, tak málo lásky! Jak to, že se v Církvi obrací tak málo lidí? Prosíme vůbec? Dovedeme si vůbec říci s vírou o to všechno, co nám Bůh chce a touží dát? Kolik pokladů a perel bys mohl najít, kdyby ses obtěžoval hledat! Jak bys byl bohatý, zatímco stále živoříš kdesi pod úrovní nabízených možností! Jak často se stává, že přijdeme k Božím dveřím, nesměle zaklepeme s nějakou vlažnou prosbou a odejdeme dříve, než nám Pán otevře?
Kdo z nás by byl schopen po mši sv. zopakovat úmysly v přímluvách? Zapomeneme je ještě dřív, než řekneme: Prosíme tě, vyslyš nás! Může takové prosby brát Pán vážně? I kdyby nám je splnil, nepoznáme to, protože si je už nepamatujeme. Soustředěná a důvěřující modlitba – to je tak důležité!!!

Rád bych nabídl jednu moc dobrou pomůcku k soustředěné modlitbě. Samozřejmě se můžeme modlit kdykoliv – při práci, na cestě… Ale k takové té hutné modlitbě je moc fajn nechodit rovnou od televize nebo od práce, ale vždycky se napřed trochu ztišit, ponořit se do Boží přítomnosti, uvědomit si, co teď chci dělat, ke komu chci mluvit, kdo je to Bůh a kdo jsem já, uvědomit si: Bůh mi teď naslouchá, naslouchá každému mému slovu. Je to jedna z vynikajících pomůcek nejen k tomu, aby lidská modlitba byla důstojná Boha, ale také k tomu, abychom, když už teda prosíme, také dostávali…