Dnešní četba Božího slova končí příběhem – podobenstvím Ježíšovým. A já bych to dnešní naše zamyšlení příběhem začal. Jeho autorem je Anthony de Mello. Vypráví o jednom továrníkovi, který pláče před továrnou, která hoří. Přijde k němu jeho syn a říká: „Tati, co tady děláš?“ – „Pláču. Copak nevidíš? Naše továrna hoří!“ A syn říká: „Ale tati, nebreč, vždyť tuhle továrnu jsme před dvěma měsíci prodali!“ A v tu ránu jsou oči toho otce suché… Tolik trpký příběh Anthony de Mella.

Možná známe i my taková ta pořekadla: „Nehas, co tě nepálí!“ Nebo také: „Z cizího krev neteče.“ Ježíš nás učí, že takhle ne. Ježíš nás učí, že z cizího krev teče a že je to také náš problém.

On učí víc! To, co Ježíš řekl tomu znalci zákona, to pro něj muselo být těžce stravitelné! Ježíš mluví o milosrdném Samaritánovi. Víte, kdo to byl Samaritán? To byl obyvatel Samařska. Ježíšova země byla rozdělena na tři části. Na severu to byla Galilea, na jihu Judsko a mezi tím uprostřed Samařsko. Problém byl v jedné věci. Samařané – Samaritáni měli u pravověrných Židů špatné jméno. Samaritáni byli považováni za odpadlíky (měli svoji verzi Bible, měli svůj chrám), byli zahrnováni pohrdáním. A opačně: Samaritáni měli stejný postoj nenávisti a zášti vůči Židům. Muselo to znít hodně pikantně, když Ježíš tomu židovskému znalci Zákona vypráví podobenství nikoliv o milosrdném Galilejci nebo o milosrdném Judovci, ale o milosrdném Samařanu – Samaritánu. Ale to nebyl Ježíšův „černý humor“! To Ježíšovo podobenství má v sobě cosi hlubšího.

Možná jednu jedinou myšlenku můžeme z tohoto evangelia přijmout pro svůj život: Nemusím souhlasit, ale musím pomoci. Nejenom kamarádům, ale i těm druhým. Dokonce i lidem z druhého konce názorového spektra. Koneckonců kolik lidí z toho druhého konce názorového spektra už pomohlo a pomáhá i nám!

Vyprávěl františkán P. Benedikt Holota, jak za totality při práci tajně studoval na kněze. Za Pražského jara, když ledy povolily, „vyplul na povrch“ i on se svým budoucím kněžstvím, ale stále ještě studoval při zaměstnání. Musel dělat i noční šichty. Když měl dělat zkoušky, jeho šéf – komunista, který měl dvě děti – bral za něho noční, aby byl na zkoušky odpočatý.

A opačně: Když se pak stal knězem, dostal komunistickou farnost. Tak komunistickou, že tam ještě za Dubčeka oslavovali stalinismus. Naproti fary byly Technické služby. Šéf – komunista. Neměli tehdy ještě všichni auta – byla jiná doba než dnes. Jednou ten kněz viděl, jak ředitel nervózně přešlapuje na chodníku, vykuřuje. Tak se ho zeptal, copak se děje. „Ale, ujel mi vlak i autobus, mám nějaké jednání, nevím, jak se tam dostanu.“ – „Jak se tam dostanete? Farář vás zaveze!“ Nemohl souhlasit s jeho postoji, ale v bryndě pomohl.

A tak to si z dnešní mše svaté odneseme: Nemusíme – a někdy ani nemůžeme – s druhými ve všem souhlasit. Ale musíme pomoci. Tak jako leckteří lidé, kteří nesdílejí naše názory, vycházejí vstříc a pomáhají nám…