Možná také znáte lidi, kteří dřív věřili, žili s Ježíšem, potom se třeba setkali s něčím těžkým, odešli a dodneška říkají: „Kdyby byl Bůh, tak by to nedopustil…“

Četl jsem takové krásné svědectví jednoho člověka – jmenuje se Pete Greig. Napsal knížku „Když Bůh mlčí.“ Mimo jiné v ní vypráví o své zkušenosti, kterou udělal na prahu své dospělosti. Věřil v Boha, žil s Bohem, chtěl pro Boha pracovat, chtěl se svým kamarádem dělat po školách jakousi evangelizaci. A potom během velmi krátké doby se jeho život sesypal jako domeček z karet: Napřed nečekaně neudělal přijímačky na vysokou školu, pak neudělal zkoušky v autoškole, potom se rozešel s dívkou, pak kdosi blízký od toho kamaráda spáchal sebevraždu, takže ten kamarád vůbec nebyl schopný do té evangelizace jít a ten projekt taky zkrachoval, přestože už měli i nějaká pozvání na různé školy. A ten Pete Greig se začal čím dál víc uzavírat do sebe, jediné, co ho bavilo, to byl spánek a všechno vyvrcholilo tím, když jednou přišel do kostela, zazvonilo se, všichni vstali a on se rozhlédl kolem sebe.

Poslechněme si přímo jeho slova:

Došlo mi, že všichni děláme každou neděli večer to samé a že je to úplně nesmyslné divadlo. Život pro mě byl peklem na zemi a Bohu to bylo jedno. Vysoukal jsem se z lavice a významně odkráčel ven, do chladné noci. „Nevěřím, že existuješ!“ řekl jsem vztekle a po tvářích mi tekly slzy.
Následující den jsem strávil tím, že jsem Bohu neustále opakoval, že neexistuje. Cítil jsem se úplně sám – a to jsem Mu taky říkal. Pak jsem se samozřejmě divil, ke komu to teda mluvím a proč. Tak jsem se vědomě snažil nemodlit. Ale když jsem se nemodlil, nijak mi to neulevilo, naopak, cítil jsem se ještě více opuštěný, ublížený a sám. Zjistil jsem, že bez Boha nemá to, co si myslím nebo co cítím, žádnou cenu. Moje neschopnost vymazat nebo vytěsnit Boha mě deprimovala.
Nakonec jsem se smířil s tím, že prostě věřím, a brzy jsem si uvědomil, že s Bohem najednou mluvím mnohem víc, než když jsem byl oficiálně křesťanem. Moje modlitby ale nebyly nic učesaného. Velká část slov, která jsem Bohu řekl, byla sebelítostná, nesourodá a drzá. Přestal jsem se snažit udělat na Něj dojem. Výsledkem bylo, že jsem byl v modlitbách upřímnější než kdy dřív.

Píše také tato slova: Můj modlitební život nabral nečekané obrátky v den, kdy jsem se rozhodl stát ateistou. Musím přiznat, že jsem nikdy moc dobrým ateistou nebyl, ale dělal jsem, co jsem mohl. K mému údivu tyto pokusy o odpadlictví převrátily můj modlitební život vzhůru nohama a naučily mě, jak být k Bohu v modlitbě naprosto upřímný.

I tak to může být. Ale může to být ještě líp. Pokud jsme pozorně naslouchali dnešnímu prvnímu čtení, tak jsme si mohli všimnout, jak Izaiáš skoro až marnotratně hýří slovy, která vyjadřují radost: Plesejte s Jeruzalémem, jásejte nad ním všichni, kdo ho milujete, radujte se s ním, radujte se… Abychom dobře rozuměli tomu textu, tak si musíme uvědomit okolnosti, za kterých vznikl. Bylo to v době, kdy se vyvolený židovský národ vrátil z Babylonského vyhnanství do své země, do svého domova. Ale ta země byla zpustošená, chrám rozbořený! Bůh prorokovi zjevuje, co udělá, zjevuje, jak Jeruzalém obnoví. A prorok nečeká, až se to splní, ale propuká v jásot, protože ví, že když Bůh něco řekne, je to totéž, jako by se to už stalo.

Můžeme i my v životě stát nad různými troskami, nad různými zříceninami. Někdo odejde, aby zůstal jen lidskými silami, někdo zjistí, že nemá sílu ani odejít a bude se trápit taky a někdo důvěřuje. Připomeneme si slova, který Ježíš řekl sv. Faustyně Kowalské: Jedinou nádobou je možné čerpat milosti mého milosrdenství, a tou je důvěra. Čím víc duše důvěřuje, tím víc dostane.

Prorok Izaiáš ať je nám té důvěry vzorem…