Boží slovo dnešní neděle je spíš o povolání. O povolání k zasvěcenému životu. Ale já bych se chtěl zastavit u jedné věty, která nám v tom evangeliu možná připadá jako nějaká vsuvka. Je tam řeč o tom, že Ježíš pokáral Jakuba a Jana. Jiným slovem řečeno: Napomenul je.

Máme Rok milosrdenství a víme, že právě jedním ze skutků duchovního milosrdenství je napomínat hřešící.

To je připomínka, že nemáme jenom skutky tělesného milosrdenství, jak nám je přibližuje Ježíš v evangeliu: „Měl jsem hlad a dali jste mi najít, měl jsem žízeň a dali jste mi napít, byl jsem nahý a oblékli jste mě, byl jsem na cestě a ujali jste se mě, byl jsem nemocný a ve vězení a přišli jste za mnou…“ Před třemi týdny jsme se zamýšleli nad skutkem tělesného milosrdenství, kterému se říká „pohřbívat zemřelé“. To všecko chápeme. To je třeba! Ale katechismus vyjmenovává i skutky duchovního milosrdenství, ke kterým patří např. i radit pochybujícím, poučovat neznalé, napomínat hřešící, atd. A tu si člověk řekne: Proč vlastně? Proč se někomu montovat do života?

Odpověď by mohla znít jednoduše: Protože ho mám rád!

Chci k tomu nabídnout dva citáty. První je z tematických textů k Roku milosrdenství „Ve škole Ježíšově“, jak ho nabízí naše biskupství:

Bohužel, nějak necítíme, jak důležité je vést druhé k Pánu Bohu, mnohem větší důraz klademe na pozemský prospěch. Mnohem naléhavěji se dovedeme modlit, když někdo blízký a známý těžce onemocní a prosíme Boha o uzdravení, než když někdo hřeší a vzdaluje se od Pána. Nějak snadno se smíříme s tím, když nám dospělé děti nechodí do kostela a žijí světským duchem. Na jejich omluvu říkáme, že jsou hodné, že nás mají rády a jsou přece dobře vychované. To, že se odcizily Bohu a církvi, nás také trápí, ale ne tak, jako kdyby se jim něco stalo tady ve světě, např. vážná nemoc, neukončená škola, rozvod, finanční nesnáze a jiné takové nepříjemné události. I skutky tělesného milosrdenství se nám jeví jaksi významnější, než to, čemu říkáme skutky duchovního milosrdenství. Zdá se nám, že bez toho se lidé obejdou, když je nebudeme napomínat, poučovat a radit jim. A přitom jim tím můžeme pomoci najít cestu do Božího království, které máme hledat přede vším ostatním.

Tak to je první myšlenka – závažná: Uvědomovat si, že v životě našich drahých mohou být nejenom rakoviny a havárky a existenční problémy a neštěstí pro tento čas, ale že jsou existenční záležitosti, které drahému člověku mohou zničit jeho věčnost.

A druhá myšlenka je z knihy P. Aloise Pekárka – Hořící srdce:

V kronice města Velkého Meziříčí je zápis z doby asi před 400 roky. V kostele vznikl požár. Vznikl na střeše sakristie a bylo by stačilo vzít dva džbery vody, chrstnout na tu hořlavinu a byl by pokoj. Jenže, jak píše kronikář, lidé byli tak lenošní, že leželi vykloněni v oknech a dívali se. A požár přeskočil ze stříšky nízké na střechu vysokou, střechu kostela, a celý kostel lehl popelem. Čekali na odborníky, na hasiče, sami neudělali nic a vznikla veliká škoda. A nyní přejděme od toho přirovnání na náš obor – na náboženství, na církev. Kdo je povinen starat se o zdraví církve? Kdo je povinen odstraňovat škodliviny? A vy řeknete – na to je také služba, na to jsou odborníci, a to jsou kněží. Máte pravdu, to je jejich povolání. Ale vy víte, že kněží je málo a že nějaké povinnosti máte také vy sami.

A tak to mohou být otázky do našich životů: Potřebu skutků tělesného milosrdenství snad chápu. Ale jak moc vnímám potřebu skutků duchovního milosrdenství? Poradit, poučit, napomenout… Jak moc si uvědomuji, že jsou nejen záležitosti, které mým drahým mohou ničit pozemský život, ale také záležitosti, které mohou zničit jejich věčnost? Pokud takové záležitosti v životě mých drahých vnímám, jak moc mě pálí? Co pro to dělám? A co pro to udělám?