Prožíváme Rok milosrdenství. Evangelium nám dnes ukazuje pohřební průvod. Tak bych se pokusil dneska propojit tyto dva prvky: Víme, že jedním ze skutků tělesného milosrdenství, jak tradičně bývají vyjmenovávány, je i pohřbívat zemřelé. Krásně to kdysi ve svém katechismu vyjádřil pan kardinál František Tomášek: Zúčastnit se zbožně pohřbu je milosrdný skutek prokázaný jak zemřelému, tak pozůstalým.

Víme, že to dneska není samozřejmost. Kdysi se řešilo, jestli bude pohřeb do země nebo kremace. Dneska se mnohdy řeší, jestli pohřeb bude nebo nebude. Když zemřel můj tatínek, tak jedna moje známá mi taky říkala: „A pohřeb bude mít?“ Tak jsem říkal: „Bude!“ A včera jsem se zastavil v mém rodném městě u vývěsní skříně, kde se dávají parte. Visely tam čtyři. Ale jen jeden z těch čtyř lidí měl klasický pohřeb.

Těch důvodů, proč leckdy pohřby nebývají, je samozřejmě celá řada.

Dokážu si představit, že jedním z nich jsou i finanční důvody. Pohřeb cosi stojí. A jestli někdo žije „z ruky do úst“, nebo jestli celá rodina žije „z ruky do úst“, tak samozřejmě pak na to není.

Další důvod byl krásně popsán v tematickém textu k Roku milosrdenství „Ve škole Ježíšově“: „Lidé stojí v rozpacích, jak uzavřít životní příběh svého blízkého, rodinného příslušníka. V křesťanské obřady nevěří ani jim nerozumí, civilní obřady jim zavánějí jakousi formálností a prázdnotou. “ To si myslím, že je hodně častý důvod. V naší většinové ateistické společnosti většina lidí křesťanským obřadům nerozumí a ani tomu nevěří, co se v kostele děje, a pokud v obřadech v krematoriu nebo v obřadní síni vnímají formálnost, vnitřní prázdnotu, tak co? Tak nic!

No a potom strach ze smrti. Víme, že smrt, pohřeb – to je dneska novodobé tabu. Kdysi bylo tabu mluvit o věcech kolem vzniku lidského života. Dnes to tabu není. Ale mluvit o smrti, o pohřbu, to je dnes nepsané tabu. Kolik z vás si u kafíčka popovídá s někým o smrti?! A potom někdo zemře a problém je na světě. Něco, co jsme vytěsnili, něco, o čem jsme nechtěli ani slyšet ani uvažovat, něco, čemu jsme se vyhýbali, něco, co člověku nehraje do not, je tady. A co teď s tím? Potlačovaný strach z totálního zániku najednou vypluje na povrch. Nebo vypluje na povrch i otázka věčnosti, připravenosti na věčnost – ať už u nebožtíka nebo u nás osobně, a problém je na světě.

Je to různé: Zažil jsem pětiletého ministranta, který sám chtěl chodit na pohřby – vůbec mu to nedělalo problém. A když zemřela jeho prababička, klidně chodil kolem otevřené rakve a říkal: „Babička spinká!“ A zažil jsem ministranta puberťáka, který měl obrovský problém projít kolem otevřené rakve. Zažil jsem případ rodiny, která byla totálně „vykolejená“ tím, co teď s nebožtíkem: No pohřeb v žádném případě! Tak uděláme hostinu na počest zemřelého. Nakonec nebyla ani ta hostina. Jak se lidově říká: Prostě to „nedali“! Jak už jsem říkal kdysi: Lidé světa mají tento život a o ten se třesou. A setkání se smrtí prostě nezvládají. Tady si člověk uvědomuje, jak velká je naděje těch, kdo opravdu věří. Krásně to vyjadřuje preface mše svaté za zemřelé: Vždyť život těch, kdo v tebe věří, nezaniká, ale ve smrti se naplňuje, a když se rozpadne naše pozemské obydlí, dostaneme u tebe domov věčný.

Tu víru nám Bůh zachovej! A ať v nás Bůh zachová i to, co napsal pan kardinál Tomášek: Zúčastnit se zbožně pohřbu (a já bych dodal: vypravit zemřelému zbožný pohřeb) je milosrdný skutek prokázaný jak zemřelému, tak pozůstalým. Vždyť to je to poslední, co můžeme zemřelému dát: Postarat se o jeho duši a postarat se o jeho tělo. A projevit společenství a blízkost těm, kteří pro něho pláčou…