Až na vás sestoupí Duch svatý, dostanete moc a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země. Tak to zaznělo v dnešním 1. čtení. Doba po nanebevstoupení Kristově nebyla dobou triumfu církve, ale byla dobou Ducha Svatého a dobou svědectví. Je dobou svědectví dodnes.

Budeme pokračovat v cyklu našich zamyšlení nad lidmi, kteří v nelehkých dobách vydávali svědectví Kristu, trpěli pro to a Ježíš jim za to stál. Už jsme si vyprávěli o P. Antonínu Šuránkovi, arcibiskupu Beranovi, o kněžích i obyčejných lidech, kteří byli nevinně vězněni a kteří o to tolik stáli a tolik riskovali, aby i v té věznici měli tajně mši svatou, živého Ježíše v Eucharistii. Kým pro ně Ježíš byl…

Dnes si připomeňme životní osudy olomouckého arcibiskupa Josefa Karla Matochy. Připomeňme si jeho život tak, jak byl kdysi otištěn v Katolickém týdeníku:

Byl 1. listopad 1961 – svátek Všech svatých. Olomoucký arcibiskup Josef Karel Matocha, držený komunistickým režimem v nucené internaci ve své rezidenci od Velikonoc 1950, měl dovoleno denně jednu hodinu se procházet v arcibiskupské zahradě na hradbách. Jeho hospodyně později vypravovala, jak se pan arcibiskup zastavil nedaleko kuchyňského okna u růžového stromku, jednu růži utrhl, přivoněl k ní, pak ji zlomil, hodil na zem a pošlapal. Na hospodyni toto gesto nesmírně zapůsobilo. Nedovedla si vysvětlit arcibiskupovo jednání. Na druhý den se dovídá, že arcibiskup Matocha v noci zemřel.
PhDr. a ThDr. Josef Karel Matocha se narodil 14. května 1888 v Pitíně na Uherskobrodsku. Vystudoval v Římě, na kněze byl vysvěcen 15. srpna 1914, olomouckým arcibiskupem byl jmenován papežem Piem XII. již po komunistickém puči 23. března 1948. Konsekrován a uveden do úřadu byl 2. května 1948. Jmenovací buly a odznak arcibiskupů (pallium) mu již nebylo umožněno převzít. Byly mu dodatečně doručeny z nunciatury. Pro svůj nekompromisní a zásadový postoj k novému režimu se stal po necelých dvou letech aktivní pastýřské služby vězněm ve svém bytě v arcibiskupském paláci. Až do své smrti byl neustále hlídán, měl vypnutý telefon, vzali mu rádio, v předpokoji stále hlídal příslušník Státní bezpečnosti, který ho trvale provázel, dokonce mu i osobně nosil jídlo. Pouze v jeho přítomnosti mohl vést hovory, pokud ovšem k němu někoho vůbec pustili. Je pravdou, že komunistické úřady arcibiskupu Matochovi několikrát dovolily vystoupit na veřejnosti. Chtěly před světem ukázat, že stále žije, a zároveň to byla forma jakéhosi nátlaku na něho, aby byl povolnější. To vše se však změnilo od 7. července 1954, kdy pro arcibiskupa Matochu nastala tuhá vězeňská izolace v jeho vlastní rezidenci, která trvala až do jeho smrti 2. listopadu 1961.
Tak jako za života arcibiskupův styk se světem závisel na libovůli komunistických úřadů, stejně tomu bylo i po jeho smrti. Pohřeb zařizovala komise složená ze státních úřadů, která rozhodla, že nebude vydáno žádné smuteční oznámení ani sdělení v novinách, nesměly být natištěny obrázky zesnulého. Rovněž tak nebyl povolen pohřeb z katedrály. Tělo zesnulého bylo uloženo v tichosti do hrobky v jeho rodišti v Pitíně. Pro svoji věrnost církvi byl nazván nekrvavým mučedníkem. Arcibiskupu Josefu Karlu Matochovi byl prezidentem republiky v r. 1999 in memoriam udělen Řád T.G. Masaryka I. třídy.

Ať nás i svědectví jeho života povzbudí pro naše svědectví, pro náš život z víry…