I v dnešním 1. čtení slyšíme o apoštolech, kteří nasadili svůj život pro Pána Ježíše. Mnozí jej nasazovali (a mnozí i položili) pro Pána Ježíše po celou dobu dějin církve. I v naší zemi. A i když leckteří o život zcela nepřišli, přišli zcela nevinně o léta života ve věznicích jen proto, že byli věřící, proto, že se ke Kristu hlásili, proto, že pro Krista něco dělali.

Rád bych se v dnešní části cyklu promluv „Budete mými svědky“ zastavil u obětí a riskování, jaké byli lidé třeba v těch komunistických kriminálech schopni přinášet pro mši svatou. Toužili mít Ježíše v Eucharistii mezi sebou. Kněze často mezi sebou měli. Slavili mši svatou tajně. Bez krásného ornátu – ve vězeňských šatech. Chléb k proměnění nekladli na zlatou misku, ale třeba na víčko od zavařeniny. Víno (ať už propašované nebo vyrobené z hrozinek) nedávali k proměnění do zlatého kalicha, ale třeba na ulomenou lžičku. Ale Ježíše v Eucharistii měli. Riskovali hodně. Ale Ježíš jim za to stál.

Poslechněme si dnes svědectví Milana Havlína otištěné v jednom ze starších čísel Katolického týdeníku:

Sloužit mši svatou v komunistickém vězení bylo, i když s obtížemi, možné. V uranovém dole na Bytízu u Příbrami se kněz například usadil na mez ve vycházkovém prostoru a konal obřady.
Začátkem 50. let jsem byl zatčen za protistátní činnost a převádění lidí přes hranice. Prošel jsem mnoho komunistických lágrů. Jedním z nich byl i uranový důl Bytíz u Příbrami. Po celou dobu mého pobytu na Bytízu sloužili naši spoluvězňové, katoličtí kněží, tajně mše svaté. Bylo jich tam s námi několik, já bych však rád vzpomněl P. Františka Pospíšila, jednoho z nejaktivnějších. Odhalení aktivity kněze bylo trestáno dlouhodobým pobytem v korekci. Prostřednictvím některých civilních zaměstnanců na šachtě se nám podařilo získat misál a nezbytné bohoslužebné potřeby, včetně hostií a mešního vína, nebo aspoň hroznů, které mešní víno zastoupily. Mše svaté se sloužily tajně a rafinovaně. Kněz se většinou procházel sám, nebo se usadil na mez ve vycházkovém prostoru a konal obřady. Muklové, kteří se mše svaté zúčastnili, chodili v malých skupinkách mezi ostatními vězni na vycházce, kteří neměli ani tušení, ani podezření, co se v prostoru odehrává. Účastníci znali celou mši svatou zpaměti, každý z nich se pomodlil určitou část, takže dělali dojem, že si mezi sebou povídají. Po proměňování předal kněz naší skupině drobné úlomky svaté hostie, zabalené v cigaretových papírcích a my jsme je rozdávali přítomným na mši svaté, kteří nám dali smluvené znamení, že chtějí ke svatému přijímání. Po mši svaté vždy někdo převzal od kněze misál a zbylé bohoslužebné potřeby a uložil je do suchého prostoru v táborovém skleníku. Skrýš byla v parapetu pro pěstování amerických karafiátů, který měl dvojité dno, přístupné zespodu. O této skrýši nevěděl nikdo kromě několika zasvěcených. Ani později, když jsme schovávačku rozšířili o bohaté zásobenou knihovnu s několika exempláři Písma Svatého, mystickou, filosofickou, náboženskou a jinou zakázanou literaturou, ilegálně propašovanou na lágr, nikdo jiný nevěděl, kde jsou knihy ukryty. Takto tedy celý systém fungoval až do roku 1962, kdy někteří z nás byli propuštěni na amnestii.

Náš otec spirituál v kněžském semináři P. Pavlík kdysi vzpomínal na to, s jakými pocity po desetiletém věznění v komunistických kriminálech po těch deseti letech znovu vstupoval do kostela.

Říkalo jedno dítě: „Naše maminka nerada chodí do kostela!“ A já říkám: Leckomu by možná prospělo, kdyby pár let neměl možnost se mše svaté zúčastnit. Možná by si jí pak i více vážil. Leckteří nemocní by asi mohli vyprávět.

Ať nás dnešní zamyšlení a svědectví povzbudí v lásce ke mši svaté, k lásce ke Kristu v Eucharistii…