Browse By

PROMLUVA Z 5. NEDĚLE VELIKONOČNÍ (C) – BUDETE MÝMI SVĚDKY: KARDINÁL JOSEF BERAN

„Do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme.“ Tak nám to připomnělo Boží slovo v dnešním 1. čtení. Pokračujme v cyklu našich zamyšlení na téma Budete mými svědky. Zabýváme se životy těch, kteří v nelehkých dobách 20. století žili v naší zemi a kterým Ježíš za to stál, aby i za cenu velkého útlaku a velkých těžkostí o Kristu svědčili a nesli ho naší zemi. Dnes životopis českého kardinála Josefa Berana, jak ho pro ministrantský časopis Tarsicius kdysi zachytil jáhen Josef Janšta:

Mnozí z vás jste již jistě byli v Římě a navštívili svatopetrskou baziliku. Přitom jste jistě neopomenuli sestoupit do rozsáhlé krypty, kde jsou uloženy ostatky papežů. Jedinou výjimkou je kardinál Josef Beran, který papežem nikdy nebyl, a přesto je tu pochován. Proč? Je to vůbec správné, že je tu pohřben? Posuďte sami:
Josef Beran se narodil 29. prosince 1888 v Plzni. Dětství prožil v chudé, ale velmi zbožné rodině, kde mohlo vyrůst jeho kněžské povolání. Na kněze byl vysvěcen v Římě 10.června 1911, od roku 1939 se stal profesorem teologické fakulty Karlovy univerzity. V roce 1942 se dozvěděl, že skoro všichni důstojníci armády nesložili přísahu věrnosti Hitlerovi, a proto byli posláni do koncentračních táborů. Profesor Beran se rozhodl, že za ně odslouží mši svatou. To bylo v očích gestapa neodpustitelné provinění. Proto byl zatčen a poslán do koncentračního tábora v Dachau, kde bylo tehdy uvězněno tři tisíce kněží. Když ho náčelník spolu s dalšími vězni přijímal do tábora, ukázal na kouřící komín krematoria a dodal: „Jediná cesta odtud vede tamhletím komínem.“
Vězeň Robert Angeli o Beranovi píše: „Patřil mezi nejstarší. Tehdy mu bylo padesát šest let. Byl zachumlán do starých hadrů, ale šel vzpřímeně a svěže. Upoutala mě jeho vyjasněná a usměvavá tvář. Pohled, na který se nezapomíná. Tehdy se mi často přihodilo, že během jídla se ke mně nenápadně přiblížil Beran a do misky mi položil kus chleba. Vždy mě pozdravil svým zvláštním úsměvem a hned zmizel. Nebyl jsem ojedinělý případ. Takhle pomáhal všem, u nichž pozoroval, že jsou v koncích se silami. Když neměl nic, přišel prohodit aspoň několik vlídných, povzbudivých slov.“ Jiný spoluvězeň napsal: „Všiml jsem si, že jednoho dne, kdy byla moc velká zima, byl Beran přikryt jen slabou přikrývkou. Silnou dal nemocnému italskému vězni. Tázal se mne, co by měl podniknout, aby získal další přikrývku. Sehnal ji. Žádal jsem ho, aby si ji ponechal. Ale jeho přikrývka byla stále v oběhu. Vypukl tyfus. Beran byl na pokraji života. Sám Bůh jistě pomohl zachránit tohoto drobného muže, o němž jsme říkali, že se drží při životě mimořádně silnou vůlí. Dne 29. dubna 1945 přivítal v táboře první americký tank.“
26. května se vrátil do Prahy. Navštěvoval rodiny, které ztratily otce. Těšil nemocné a sháněl pro ně léky. Ale rozdávat neměl z čeho. Jediným jeho majetkem byla stará uniforma, do které ho oblékl v táboře americký voják.
Za rok ho jmenoval papež Pius XII. pražským arcibiskupem. Při uvádění do úřadu mu předal prezident Beneš válečný kříž a vojenskou medaili první třídy.
To však byla jenom krátká epizoda pokoje v jeho životě. V roce 1948 udělali komunisté převrat a začali u nás vládnout. Jejich cílem byla postupná likvidace církve. Arcibiskup Beran byl od 19. června 1949 internován. Co to znamenalo? Celých čtrnáct roků byl uzavřen v Radvanově a hlídán státní policií. Pro lidi jako by neexistoval. Papež Pavel VI. ho jmenoval kardinálem. Komunisté mu dovolili vycestovat do Říma, ale hned v letadle mu sdělili, že domů se již nikdy nesmí vrátit.
Do Říma přicestoval jako chudý dělník v pracovní obuvi venkovana, s breviářem pod paží. Pavel VI. ho dlouze objal. Psal se rok 1965. V té době probíhal v Římě II. vatikánský koncil. Kardinál na něm pronesl nezapomenutelný projev, ve kterém mimo jiné prohlásil: „Všechny vlády tohoto světa katolická církev naléhavě prosí, aby zásadu svobody svědomí účinně rozšířily na všechny občany, tedy i na ty, kdo věří v Boha, aby přestaly jakýmkoliv způsobem utiskovat náboženskou svobodu. Ať jsou co nejdříve osvobozeni všichni kněží i prostí věřící, kteří pobývají po tolika letech stále ještě ve vězení pro svou náboženskou činnost… Všem věřícím nechť je zajištěna účinná svoboda vyznávat víru, zjevené pravdy šířit a vykládat a ve víře vychovávat děti.“
Kardinálovi nebylo dovoleno vrátit se do vlasti, i když po tom tolik toužil. Zůstal proto v Římě až do smrti. Zemřel v osmdesáti letech 17. května 1969. Papež Pavel VI. rozhodl, aby byl pochován do hrobky papežů v kryptě svatopetrské baziliky. Bylo a je to dodnes nesmírné vyznamenání pro tohoto biskupa. Papež tak uctil i památku všech kněží, kteří trpěli a zemřeli na následky mučení a věznění v komunistických věznicích v Československu.
Kardinál Beran měl ve své době obrovskou autoritu a těšil se velké úctě. Jeho odkaz statečnosti a lásky k ubohým a chudým je nadčasový a vyzývá k dobrotě i nás.