Životopis sv. Dona Boska, velkého vychovatele mládeže 19. století, popisuje, jak si Don Bosko k těm zdivočelým klukům přivezl svoji maminku Markétu, aby se o kluky starala s ním – tou nejobyčejnější péčí, jakou dávají maminky a babičky svým dětem a vnukům.

Jednou i na tu maminku přišel jakýsi „Velký pátek“ – prostě krize. Nebyla to jenom chudoba, existenční otázky. Byla to i zdivočelost spousty těch kluků a nevděčnost. Někteří Don Boska jenom využili a zmizeli třeba i s některými věcmi z domu. Samozřejmě i té fyzické práce bylo s těmi kluky moc. A i matce Markétě roky přibývaly. Poslední kapkou bylo, když jí kluci při hře pošlapali a zničili zahrádku, kde se snažila něco vypěstovat, aby trochu ušetřili.

Ten večer, když už chlapci spali, ona spravovala ponožky. Don Bosko psal při světle lampy. V jedné chvíli řekla smutným hlasem: „Jeníku, nech mě odejít domů. Jsem už stará, už toho moc nenadělám. Chci znovu uvidět naši vinici, své slepice. Kdo ví, jak už velcí jsou vnuci. Tito chlapci zde, ty to také vidíš, nemají ani kousek uznání, vůbec nic…“ Don Bosko neřekl ani slovo. Ukázal matce na kříž pověšený na zdi. Stará žena sklopila oči a pokračovala ve spravování oblečení a už nikdy nemluvila o návratu domů. Zemřela mezi chudými chlapci.

Může to tak být i s námi. Můžeme se cítit unavení, zklamaní, zneužití. Možná i nám v takových chvílích pomůže pohled na kříž. Budeme se na něj dívat i dnes při těchto obřadech…