Dnes opět jedno velmi jednoduché zamyšlení k evangeliu. Žena stojí před Ježíšem i před lidmi a nehájí se, nehledá výmluvy. Ona ví, že zhřešila. A dokonce i ti, kteří ji přivedli, aby ji kamenovali, nakonec ty kameny nehodí a uznají, že hřeší i oni.

To je moc důležitá věc: Aby nemocný mohl být uzdravený, musí připustit, že je nemocný. Když si to nepřipustí, samozřejmě se nebude chtít léčit a neuzdraví se! A to platí i o nemocech našeho bytí. Nedávno v ministrantském časopise Tarsicius bylo otištěno zamyšlení trvalého jáhna naší diecéze Josefa Janšty. Pojďme si z něj alespoň část přečíst. A bude to nejen pro ministranty a pro děti. Bude to i pro dospělé. Nese název: Naše výmluvy.

Nedávno mě rozesmál následující vtip: Lékař prohlíží mladého pacienta a na závěr mu říká: „Chlapče, víš, že máš nadváhu? S tvou váhou bys měl měřit asi dva metry.“ „Já vím,“ přiznává hoch a dodává: „Proto hodně jím, abych rychle vyrostl.“
Je to vtip, ale ukazuje, jak se my lidé mnoh­dy chováme: Nepřipustíme si chybu, omlouváme se. Například když někdo napomene lenocha, hned dostane odpověď: „Já jsem unavený. Nikdo po mně nemůže chtít, abych ještě něco dělal.“
„Proč se pořád s někým biješ?“ napomíná učitel­ka známého rváče. „Já za to nemůžu,“ odpovídá žák. „Ruka mi vystřelí a střela se už přece nedá zastavit.“
Pan farář vyzývá ministranta, aby kromě nedě­le přišel alespoň jednou v týdnu sloužit k oltáři. Kluk, který má během dne takřka zavařený mobil, mu odpoví: „Pane faráři, já bych tak rád přišel, ale nemám čas. Musím psát úkoly a učit se do školy.“
Nejednou se přitom prozradíme. Paní učitel­ka se ptá žáka praváka, proč nenapsal úkol. On okamžitě vystřelí nahoru levou ruku, kterou má v sádře, a vysvětlí: „Mám ruku v sádře, nemohl jsem úkol napsat.“

No a jistě by bylo možno přidat i výmluvy dospělých, počínaje slovy „až“, „ale“, „kdyby“ a pokračuje známými důvody jako jsou rodinné důvody, chatrné zdraví, návštěva lékaře, pracovní přetížení, rozbité auto, takové počasí, lidé, kteří za to můžou, případně nám to řekli, ještě lépe – se na nás vybodli, jsme už holt staří, málo chytří, málo schopní, holt už jsme takoví, taky co na to řeknou lidi a co řekneme my lidem, a ostatní to taky dělají, případně nejde to, někdy nás taky bolí hlava, mnohdy je to moc složité, případně též býváme v krizi. A tak dál, a tak dál…

Postní doba je dobou obrácení, dobou, kdy máme odložit své výmluvy a pravdivě si přiznat své chyby. Pak se také může leccos změnit. A tak otázka může znít: Jak jsem na to s výmluvami já? A pokud jsem na tom mizerně: Která výmluva je nečastější? Kterou opustím jako první? Ježíš říká, že pravda nás osvobodí…