Obrázek milovaného syna krmícího se šrotem pro prasata. To nepřišlo hned. Napřed se dařilo dobře i bez táty. Ale život namaloval i tento obraz. A maluje ho i dnes. Je o Bohu a o člověku. Je o milovaném Božím dítěti. Obraz milovaného syna, který skončil u šrotu pro prasata. A vlastně neskončil!

Ten obrázek může mít mnoho odstínů. Jak to říkal jeden člověk: „Víš, vyhnal jsem z domu Boha a teď tam mám peklo.“

Evangelium začíná slovy: „K Ježíšovi přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli.“ Proč přicházeli? Oni věděli, kde jsou a jak na tom jsou! Lidé je už odepsali. Ale oni tady vycítili šanci. Oni objevili někoho, kdo uměl rozlišit hřích a hříšníka. Objevili někoho, kdo nenáviděl hřích, ale miloval člověka. Vycítili šanci, kterou jinde už neměli.

To obrácení člověka může mít různé podoby: Může to být první krok lásky, ale může to být i výkřik bezmocnosti. I ten marnotratný syn se vrátil k otci ne z lásky, ale protože se mu nejprve k otci obrátil žaludek. Vrátil se, protože pociťoval hlad. A pocítil otcovo objetí a zažil otcovu hojnost.

To podobenství je o Bohu a o člověku.

Krásně to říká Angelo Scarano: Nemáš odvahu pohlédnout Bohu do očí? Cítíš se špinavý? Chudý? Jako ten, kdo prohýřil velký majetek? Pak měj jistotu, že Otec očekává právě tebe! Tebe vyhlíží! Na tebe nedočkavě čeká! Jenom udělat ten krok. Třeba ještě dnes…