Je dobré zvláště v adventu nebo v době postní sáhnout po nějaké dobré četbě. A proč by ne třeba i při promluvě?!

Po náročných promluvách o rodině a manželství v liturgickém mezidobí chci vám i dnes nabídnout něco jednoduchého, ale zároveň hlubokého, oslovujícího: myšlenky P. Petra Havláta k dnešnímu evangeliu. Nesou název: Židle pro Ježíše.

Když mi bylo asi deset let, tak mě jeden starý kněz učil hrát na klavír. Moc jsem se toho nenaučil, protože jsem nebyl trpělivý. Naučil jsem se Kočka leze dírou a Skákal pes a to bylo všechno. Uměl jsem noty, ale jedno znaménko mi tak trochu dělalo problémy. Byla to pomlka. Čára v notové osnově, která přikazovala nic nedělat. Nic! Ale to mi nedávalo smysl. Proč sedět u klavíru a nedělat nic? A pan farář mi vždycky připomínal: „Víš, Petře, pomlka je moc důležitá. Po pomlce se hudba zdá být sladší.“ Tenkrát jsem tomu moc nerozuměl. Nedávalo mi to smysl. Dnes už tomu rozumím trochu víc.

Dnešní evangelium začíná slovy: Ježíš vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil s nimi na horu pomodlit se. Je třeba číst pozorně tuto větu. Evangelista neříká, že Ježíš šel mezi lidi. Neříká ani, že šel uzdravovat nebo že šel učit. Než šel mezi lidi, tak napřed vystoupil na horu pomodlit se. Šel prostě udělat pomlku, šel udělat pauzu.

Šťastný člověk, který si také ve svém životě dokáže udělat čas. Dokáže udělat pauzu a dokáže spolu s Pánem vystoupit na horu. Kdy si člověk ráno přivstane a stejně tak večer si udělá čas. V té chvíli se jeho pokoj stává malou svatyní. Člověk všechno odloží – práci, starosti, účty, složenky a vydá se na horu. Obrátí se od hluku, vystoupá na horu a dá si schůzku se svatým Bohem. Při tomto setkání nezmizí problémy, trápení zůstávají, ale člověk je tak plný pokoje. V jeho srdci je neochvějná jistota, že projde všemi nástrahami, a že se všechno s Boží pomocí zvládne.

Kdysi jsem četl o muži, který každý den poctivě vystupoval na vrchol hory. Dělal to tak už od svého mládí. Několik dní před jeho smrtí ho navštívil kněz. Když vstoupil do místnosti, viděl, že má u lůžka prázdnou židli. Zeptal se starce, zda u něho byl někdo na návštěvě. Ten se usmál: „Na tu židli si vždycky posadím Ježíše a pak si spolu povídáme.“ Kněze to přivedlo do rozpaků a tak mu muž podal vysvětlení: „Jeden přítel mi před lety řekl, že modlitba je prostě rozhovor s dobrým přítelem. A tak každý den vysunu židli, pozvu Ježíše, aby se posadil, a pak si spolu povídáme.“ O několik dní později přišla dcera tohoto muže za knězem, aby mu oznámila, že její otec právě zemřel. „Zdál se mi tak spokojený a klidný,“ řekla. „Všimla jsem si při tom něčeho podivného. Hlavu neměl na polštáři, ale na prázdné židli vedle postele. Rozumíte tomu?“ A ten kněz tomu rozuměl.

To je něco, co nám připomíná dnešní neděle. Abychom nezapomínali na pauzu. Abychom si našli čas vystoupit na horu a být tam se svým Bohem. My se potřebujeme nadechnout tam na hoře, než se vrátíme do třeštícího a šílícího údolí.