Slavíme Ježíšův křest, který tehdy byl ještě něčím jiným, než ten křest, kterým jsme byli pokřtěni my. Ale myslíme samozřejmě i na náš křest a na záležitosti s ním související. Je dobré často se zamýšlet nad věcmi praktickými. Tak bych se dnes rád s vámi zastavil o otázky křestních kmotrů. Něco malinko jsme si k nim kdysi už řekli, dnes si povězme cosi víc.

Napřed možná k tomu, proč vlastně vůbec nějaký kmotr u křtu vystupuje. Není to jenom dávná rodinná tradice. Je to hlavně tradice prvních křesťanů, kdy kmotr byl pro toho, kdo žádal křest, prvním pojítkem s konkrétním společenstvím věřících, do kterého člověk křtem vstupoval. Kmotr se zároveň tomuto společenství věřících za nového člena zaručoval.

Role kmotra je do dnešních dob velmi významná. Ono totiž vůbec nejde jenom o to, aby kmotr postál chvíli u křtu a byl pěkně zachycený na fotkách, případně aby dal nějaký dárek. Kmotr má pomáhat svému svěřenci při uvádění do křesťanského života. Proto je důležité, aby kmotr byl životem skutečně na výši – tzn., aby sám byl pokřtěný, biřmovaný, pokud žije s někým, aby to bylo v křesťansky uzavřeném manželství, pokud má svoje děti, aby především je poctivě křesťansky vychovával, aby byl lidsky kvalitní a aby byl kvalitní i duchovně, tzn. aby s Ježíšem žil, aby s ním rozmlouval v modlitbě, aby se s ním pravidelně setkával při mši svaté, ve svátosti smíření, při přijímání Eucharistie. Prostě aby svému svěřenci mohl být oporou slovem, ale i příkladem. To platí pro kmotra jak při křtu dospělých, tak při křtu dětí. Rodičům dítěte má kmotr v křesťanské výchově pomáhat, a kdyby se s rodiči něco stalo, pak zcela přebírá zodpovědnost za křesťanskou výchovu toho dítěte.

A tak by mělo být v zájmu samotných rodičů, aby těm nejdražším (svým dětem) jako kmotra vybrali někoho, kdo jim nejen pomůže, ale zároveň někoho, komu by se nebáli svoje děti svěřit, kdy se s nimi (s rodiči) něco stalo. Měli by vybírat takového kmotra, který životem dává naději, že i kdyby to zůstalo jen na něm, udělá maximum pro to, aby ty děti přivedl k lidské zralosti i k duchovní kvalitě, k živému vztahu s Ježíšem a v neposlední řadě i ke šťastné věčnosti.

A z toho už tak jaksi vyplývá, že by tím kmotrem zároveň měl být někdo, kdo ke svému svěřenci má blízko. Není zpravidla moc dobré, když je to zrovna tetička z Ameriky. Většinou bývá kmotrem někdo z blízké rodiny. Ale nemusí to být nutně rodina! Může to být někdo z blízkých přátel. Také je dobré, aby to byl člověk přiměřeného věku a zdraví, u kterého se dá přirozeně předpokládat, že ještě nějaký ten „pátek“ požije a svůj úkol bude moci plnit. Asi není moc dobře vybrat miminku za kmotru osmdesátiletou babičku.

Takže rodiče by měli dobře zvažovat. A měli by dobře zvažovat i ti, kdo byli osloveni s prosbou o kmotrovství. Měli by uvažovat, jestli opravdu budou moci svůj závažný úkol plnit, jestli rodiče opravdu chtějí dítě nejen pokřtít, ale i ve víře a v poctivém životě s Ježíšem vychovat, jestli bude kmotrům umožněno na křesťanské výchově skutečně spolupracovat.

A na závěr možná pár impulsů pro ty, kteří už před kratším či velmi dlouhým časem úkol kmotrovství na sebe vzali. Určitě nezaškodí udělat si malé zpytování svědomí: Jak plním svůj úkol kmotra? Jak pomáhám svému svěřenci? A zvláště tam, kde vidím, že to „hapruje“: Umím rodičům připomenout závazek křesťanské výchovy, který na sebe vzali? Umím povzbudit svého svěřence? Mám odvahu mu (třeba už i dospělému) říct, že něco dobře není? A zvlášť: Modlím se za své svěřence, kterým jsem kmotrem?

To všecko jsou moc důležité věci. Nechejme je proudit svým nitrem. A žijme je…