Andělé nad Betlémem přáli lidem pokoj. Pokoj je vnitřní i vnější mír. Jedním z kandidátů na Nobelovu cenu míru byl letos i papež František, který – jak víme – zvláštním způsobem vnáší do tohoto rozbolavělého světa mír, pokoj. Myslím, že – ať už věřící jsme nebo nejsme – mnohým z nás je tento papež velmi blízký. Blízký jako člověk pokoje, člověk betlémské prostoty, obyčejnosti, člověk, který má světu co říct.

Právě tento papež o svých prvních papežských Vánocích odmítl pohádkově přeslazený obraz Vánoc. Řekl: „Pohádkové Vánoce? Další pohádka?“ Možná touto myšlenkou bych dnes začal: My ke „šnůře“ televizních pohádek dnes v noci nepřidáváme další. Jestliže dnes slavíme narození Ježíše Krista, tak především oslavujeme historický příchod zakladatele křesťanství. To není pohádka. To je fakt! Jen o málokteré historické osobnosti z doby před 2000 lety je tolik historických záznamů jako o osobě Ježíše Krista, kterého zmiňovali nejen jeho přátelé, ale i nepřátelé.

Proč Ježíš na tento svět přišel? To bych se dnes pokusil přiblížit krátkým vyprávěním z knihy Kolik váží sněhová vločka:

Kdysi za jednoho mrazivého Štědrého večera seděl zamyšleně muž u krbu, ve kterém plápolal oheň, a přemítal o významu Vánoc. „Pro Boha nemá cenu, aby se stal člověkem,“ uvažoval. „Proč by všemohoucí Bůh měl trávit svůj drahocenný čas s někým, jako jsme my? A i kdyby, proč by se chtěl narodit zrovna ve stáji? Ani nápad! Celá ta věc je nesmysl. Kdyby Bůh opravdu chtěl sestoupit na zem, určitě by si našel jiný způsob.“

Náhle muže vyrušil z úvah divný zvuk přicházející zvenku. Přiskočil k oknu a opřel se o rám. Venku uviděl houf sněžných hus, které divoce mávaly křídly a zoufale se plácaly v hlubokém sněhu. Byly jako omámené a pomatené. Zřejmě z vyčerpání odpadly od většího hejna směřujícího do teplejších krajin. Muži jich bylo líto, a tak se zachumlal do teplého oblečení a vyšel ven. Pokusil se zahnat roztřesené husy do teplé garáže, ale čím víc se snažil, tím víc ptáci zmatkovali. „Kdyby tak věděli, že je chci zachránit,“ pomyslel si muž. „Jak je mám přesvědčit, že to myslím pro jejich dobro?“

Tu ho napadlo: „Kdybych se aspoň na chvilku stal taky sněžnou husou a mohl s nimi mluvit jejich řečí, pak by mě pochopily.“

V náhlém osvícení si vzpomněl, že je Štědrý večer, a široce se usmál. Vánoční příběh se mu už nezdál nesmyslný. V duchu si představil prostě vyhlížející dítě ležící v jeslích ve stáji v Betlémě. Už rozuměl vánoční záhadě: Bůh se stal jedním z nás, aby nám naší řečí mohl sdělit, že nás miluje, že nás miluje právě teď a že mu jde o naše dobro.

Jedna moc důležitá věc: Ježíš nám něco moc důležitého řekl i těmi vánočními událostmi: Ježíšovo narození bylo jako prvním oznámeno pastýřům. I to zní tak až pohádkově, idylicky, jak se o tom zpívá v koledách, jak ti pastýři přinášejí dvě kožičky, aby se zahřály Ježíškovy nožičky a trochu mlíčka, aby rozkvetla jeho líčka a beránka veselého ze stáda svého, aby si s ním Ježíšek mohl hráti a žertovati. No, taková idylka to zas nebyla! Kdo a jací byli ti pastýři?

My víme z evangelia, že Ježíš později sám o sobě řekne: „Já jsem pastýř dobrý!“ Proč říká, že je pastýř dobrý? No proto, že ne všichni pastýři byli dobří! Naopak! Elias Vella říká: „Mnohdy mezi nimi byli psanci a zločinci. Žili v horách, protože prchali před zákonem a živili se pastevectvím. Obraz pastýře v té době nebyl zrovna nejlepší. A tady člověk chápe, proč Ježíšovo narození bylo oznámeno nejprve pastýřům. Ta zpráva byla určena zejména hříšníkům.“ Ježíš o sobě později řekne, že nepřišel kvůli spravedlivým, ale kvůli hříšníkům.

Jsme hříšní? Nejspíš si i my mnozí uvědomujeme v našem životě věci, které si za rámeček nedáme. A pokud si je neuvědomujeme sami, nejspíš by nám je mnohým připomněli lidé kolem nás: naše rodina, naši spolupracovníci, naši kamarádi, naši sousedé. Papež František krásně řekl: Smíme být hříšníky, ale nesmíme být pokrytci.

Jestli vnímáme, že jsme hříšníci, tak jsme tu dnes dobře. Stejně je zvláštní, že právě o Vánocích mohou člověku zvláštním způsobem vyplouvat na povrch skutečnosti, které nezvládl, které „projel“, které bolí. Leckdy možná vypluje na povrch i touha začít znovu, zachránit aspoň ten zbytek.

Právě skoro v předvečer Vánoc – 8. prosince papež František zahájil Rok milosrdenství pro všechny, kteří chtějí Boží milosrdenství prožít, kteří chtějí začít znovu, kteří aspoň ten zbytek chtějí zachránit.

Evangelista Jan říká o Kristu: „Všem, kdo ho přijali, dal (Bůh) moc stát se Božími dětmi.“ A to je výzva této vánoční noci: Stačí Krista, kterého nám Bůh dává, přijmout. A on bude měnit naše životy. Bude konat zázraky, bude uzdravovat, bude osvobozovat. Prozáří naše životy, jako prozářil betlémskou stáj.

Tu touhu a tu milost nám Bůh dej!