Browse By

PROMLUVA Z 3. NEDĚLE ADVENTNÍ – O RADOSTI

Slavíme dnes neděli latinsky nazvanou „Gaudete“ – Radujte se! Pán je blízko! Rád bych vám k dnešní „radostné“ neděli nabídl zamyšlení právě o radosti od jednoho mého kněžského spolubratra:

Třetí neděle adventní se tradičně nazývá radostná. Tento zvyk pochází z doby, kterou možná starší z vás ještě pamatují, kdy byl v adventu kladen silný důraz na odříkání a půst. Aby nebylo celé období adventu příliš pochmurné, tak se o třetí neděli adventní smutek a odříkání na chvíli jakoby přerušily. Na oltáři v kostele se mohly objevit květiny, kněz směl použít růžový ornát a celou liturgií se neslo téma „radost“.

Dnes v adventu už není jako dříve kladen silný důraz na vnější odříkání, ale spíše na vnitřní přípravu. Nicméně zvyk radostné neděle se nám zachoval.

Radost patří k pilířům našeho života a křesťanského života zvlášť. Vždyť kdo jiný než křesťan by se měl radovat z toho, že Bohu na každém z nás moc a moc záleží. Je to velký důvod k radosti. Avšak musíme přiznat, že nám v životě radost často chybí. Proto je dobré si o ní čas od času něco říci, abychom na ni nezapomínali. Jelikož sám nepatřím k lidem, kteří by smyslem pro radost příliš oplývali, dám raději slovo odborníkům v oboru.

Nejprve pár slov o mladší sestře radosti – dobré náladě. Jeden můj spolužák, který nás v Nepomucenu bavil tolik, že jsme se někdy málem udusi­li smíchy, mi nedávno napsal: „Dobrá nálada sice nic nevy­řeší, ale dovede nakazit tolik lidí, že stojí za to si ji udržet.“

Dalším příbuzným radosti je smysl pro humor. Nedávno jsem četl zajímavý fejeton o významu humoru od Zdeňka Svěráka. Myslím si, že o radostné nedělí je na místě z něj krátce ocitovat. (A věřím, že vás nepohorší jeho svérázný po­hled na stvoření člověka.)

„Když Pán Bůh uhnětl živé tvory a rozhodl, kdo bude chodit, kdo plavat, kdo létat, kdo poleze a kdo se poplazí, stál před otázkou, komu přidělit největší mozek. Měli jsme tenkrát štěstí. Jenže ne zas takové, jak se na první pohled zdá. Skoro by se dalo říct, že nás to přišlo pěkně draho. S největším moz­kem jsme jako jediní z živých tvorů dostali krutý dar: vědomí, že umřeme.

Takto vybavený Adam byl zřejmě vpuštěn na trávník a byl pozorován. A tu se zjistilo, že to vědomí neunese. Neustále věšel hlavu. Co s ním? Vrchní Konstruktér dostal tehdy nápad vpravit člověku do mozku bublinu se vzácným ply­nem lehčím než všechno ostatní. Ta by mu hlavu zvedala. Stalo se. Bublina byla později nazvána smyslem pro humor. Díky ní je člověk schopen jít po své klikaté cestě ke hřbitovu vzpřímeně a občas si dokáže i poskočit.

S bublinou humoru je kapilární trubičkou spojena bránice. Její funkci napovídá samo jméno. Bránice brání bublinu před splasknutím. Smíchem se rozkmitá a trubičkou bublinu přifukuje. Nemá-li bránice příležitost k činnosti, dochází časem k úbytku vzácného plynu, k věšení hlavy a k duševním poruchám.“

Nevím, zdali vůbec mohu k odborníkovým slovům něco dodat. Pokud ano, pak jen toto: Křesťan může kráčet životem bez svěšené hlavy taky díky víře, že nás Bůh po smrti čeká s otevřenou náručí. To je nakonec další důvod k radosti. Ale se smyslem pro humor se k tomuto okamžiku kráčí snadněji…