Známe scénu z života sv. Martina, jak se dělí s chudákem o svůj plášť, připomíná to i oltářní obraz a vlastně i nový obětní stůl, který má tvar rozpůleného pláště. Jedna z antifon Denní modlitby církve Martinův život i jeho smrt shrnuje do těchto slov: Martin, na zemi chudý a skromný, vešel do nebe bohatý a radostně stoluje s Abrahámem.

Na téma dnešní promluvy mě přivedli mladí v náboženství. (Mladí jsou nevyčerpatelným zdrojem inspirace.) Dostal jsem mj. i otázku, jak to vidím já, jestli není církev příliš bohatá. Hodně se o tom mluví. Pojďme se nad tím zamyslet i spolu. Jistě záleží i na úhlu pohledu. Chci vám nabídnout ten svůj.

Pokud jde o kostely, že jsou leckdy monumentální a že v nich jsou vzácné věci, obrazy, sochy, mramor, pozlacené předměty…, to je pravda a je to odraz pradávné touhy věřících lidí dávat Bohu to nejlepší. Je to Boží dům, je tu živý Ježíš v Eucharistii. Chceme mu dávat to nejlepší, a to není špatně. Nesmíme ovšem nikdy zapomenout (a k tomu se dostanu za chvíli) to, co říká sv. Jan Zlatoústý: „Bůh nepotřebuje zlaté kalichy, ale zlaté lidi.“ Sv. Jan Zlatoústý výslovně říká, že nebrání, aby se takové předměty do kostelů pořizovaly, ale klade na srdce, aby to šlo ruku v ruce s péčí o chudé, ve kterých je Kristus zvláštním způsobem přítomen.

Pokud jde o ostatní historické budovy, jako jsou třeba sídla biskupství, u nás to máme jednoduché: Máme novou diecézi a novou praktickou budovu biskupství. Někde mají třeba arcibiskupský palác. Historicky se leckdy biskupy stávali šlechticové. A ti (bohužel) leckdy bydleli v paláci. Je dobře, že ta doba už je pryč. Nicméně třeba právě ty arcibiskupské paláce jako sídla biskupů a jiné historicky hodnotné budovy zůstaly jako historické dědictví. Samozřejmě, že třeba i v těch arcibiskupských palácích nejen bydlí arcibiskup, ale jsou to také budovy, v nichž pracuje spousta lidí, kteří po různých stránkách (ekonomických i pastoračních) pomáhají jednotlivým farnostem diecéze. Co s tím? Prodat to? Nenařkli by nás, že jsme kulturní barbaři? V každém případě je mi sympatický papež František, který odmítl bydlet v tradičním papežském apartmánu v paláci u chrámu sv. Petra a bydlí s ostatními v dvoupokojovém bytě v Domě sv. Marty.

Další, o čem se hodně mluví, jsou restituce. Církev historicky vlastnila nejen budovy, ale třeba i pole a lesy a z jejich výnosů pak žila, vydržovaly ty, kdo pro církev pracovali, vydržovala a opravovala kostely, kláštery, fary, školy, nemocnice, sociální ústavy a chce takto sloužit i nadále. Chceme se neuzavírat jen do kostelů, ale chceme lidem sloužit i v oblasti zdravotní péče, vzdělání, charity, péče o ohroženou mládež, atd. A to spolyká velké částky.

No a pokud jde o osobní život představených církve, je to vždycky o lidech. Když jsem byl jako bohoslovec na své první praxi, tak jsem byl u pana faráře v Dubu nad Moravou, o. Cyrila Vrbíka. Ten měl dva trabanty. Jednomu říkal „žebrák“ a druhému „trosky“. A ono to tak opravdu bylo. Když fungoval jeden, tak zpravidla nefungoval druhý. Nesmírně skromný člověk! A jistě je jich spousta takových. Je pravdou, že někdy je to i jinak, že leckomu by větší jednoduchost života slušela. Ale to není soud. To si každý musí před Pánem Bohem vyhodnotit sám, co ještě potřebuje a co už ne. Jen se snažím i o takový jakýsi milosrdný pohled: Pokud někdo opravdu Ježíši dává všechno, zříká se možnosti mít svoji rodinu a všecky radosti, které s tím souvisí, dává všechen svůj čas, všechny svoje síly, a slouží druhým a má rád třeba motory a plechy a potěší ho, když si pořídí jakési lepší auto, možná je to slabost, možná je to jakási lidská potřeba mít aspoň kousek jakési té obyčejné pozemské radosti, to ať si posoudí Bůh. Zase mohu říct: Velmi se mi líbilo, když papež František byl na návštěvě v USA a po New Yorku se pohyboval obyčejným fiatem.

V každém případě církev – to nejsou jen biskupové a kněží. To jsme my všichni. Jak jsem řekl už minulou neděli, je dobře, že o svůj kostel pečujeme a významně ho podporujeme i finančně. Ale stejně tak je dobře, že pamatujeme na chudé, jak to právě připomíná sv. Jan Zlatoústý: Jen letos se při sbírkách na chudé a potřebné na jaře vybralo v naší farnosti cca 21 tisíc Kč, na podzim přes 33 tisíc Kč, pak při misijním štrůdlování skoro 9 tisíc Kč a v rámci Adopce na dálku, v které naše farnost podporuje 2 konkrétní chudé děti (jedno v Brazílii a jedno v Indii), posíláme pro tyto děti ročně celkem 14 tis. Kč, to je v součtu jen za tento rok cca 77 tisíc Kč. Je dobře, že nejen opravujeme a zdobíme kostely, ale že opravdu na chudé pamatujeme. A tak to má být – ve farnosti i v osobním životě nás všech: Zvláště když si farnost či jednotlivec pořídí něco nákladnějšího, nikdy bychom neměli minout otázku: Co položím na druhou misku vah – pro chudé. V nich je živý Ježíš eminentně přítomen.

Kdo je (i v církvi) chudý a kdo je bohatý – to si musí každý ve svém svědomí před Pánem Bohem vyhodnotit sám. V každém případě je dobře, že na „plášti svatého Martina“ má i naše farnost svůj krásný podíl…