Dnešní slavnost nás vede k pohledu do nebe, k pohledu na ty, kteří už došli svého cíle. Vede nás také k pohledu na nás, kteří jsme ještě na této zemi, a kteří máme svůj cíl teprve před sebou. Svatá sestra Faustyna Kowalská píše: „Těším se na život věčný…“

Otiskl jsem kdysi tuto myšlenku ve farním časopise v jedné z mých bývalých farností a dostal jsem moc krásnou reakci jedné tamější ženy. Není to „vypilovaný“ teologicky propracovaný traktát. Je to vyjádření obyčejného hluboce věřícího srdce. Myslím, že právě dnešní slavnost je velmi vhodná k tomu, abychom se jím nechali povzbudit i my:

Stejně jako Faustyna Kowalská, i já se těším do nebe. Těším se, že v nebi budeme mít jeden na druhého čas. Tam už nám všem bude jasné, co je podstatné a co je pouze naléhavé. Těším se, že si budu moci povykládat a pobýt s moudrými lidmi. Těším se na setkání se sv. Veronikou, mou biřmovací patronkou, až jí budu moci říct, že mi je vzorem pro odvahu ke křesťanskému životu. Taky na sv. Františka z Assisi, že je mi příkladem být „bláznem“ pro Krista, na Terezii od Ježíše, že si vážím její moudrosti a pokory, na Editu Steinovou, Ignáce z Loyoly, Faustynu Kowalskou, Matku Terezu…..
Samozřejmě se těším na Pannu Marii, která je mi příkladem poslušnosti, která věděla, kdy má co říct, která uměla dát svobodu svému Synu.
Těším se taky na setkání s lidmi, kteří sice nejsou prohlášeni za svaté, ale v nebi určitě jsou. Bude tam moje babička, můj strýc, manželova maminka, pan farář, který mě vedl k prvnímu sv. přijímání a provázel dospíváním…
Nejvíc se však těším, a tají se mi dech, na osobní setkání s mým největším Přítelem – Ježíšem Kristem. Jaké to bude? Vždyť o mně ví více, než vím o sobě já. Zná mě, zná mé chyby, odpouští mi je a znovu mě přijímá takovou, jaká jsem, dává se mi ve svatém přijímání, rozmlouvá se mnou, ukazuje mi cestu, je stále můj největší Přítel.
Těším se na radost, vzájemnou úctu, lásku a pomoc, upřímnost, ohleduplnost, otevřenost srdce, pokoj a mír, který bude v nebi panovat.
Ale do nebe nejde nikdo sám. Každý jsme jinak obdařeni milostmi a dary a kdo hodně dostal, od toho se hodně očekává. A tak si myslím, že ten, kdo je hodně obdařen, má povinnost přivést ty, kteří těch darů tolik nemají, k Ježíši, do nebe. A přivádět k Ježíši právě ty blízké a nejbližší je docela těžké, protože s nimi jsme stále, na ně nelze nic hrát, ti nás vidí, i když hřešíme. Potřebujeme se odevzdat Bohu, důvěřovat v Ježíše, být otevřeni pro přijetí darů Ducha svatého, abychom nesešli ze správné cesty a přivedli sebe i své blízké do nebe.

Ať nás dnešní oslava i svědectví oné prosté ženy povzbudí v touze po nebi, v touze po věčnosti s Kristem a také v touze přivést do šťastné věčnosti i naše děti, vnoučata, příbuzné. Věčnost s Kristem – to je ta největší hodnota. Většina toho ostatního je jenom prach a popel…