Snad vás tím moc nepohorším. Traduje se, jak jedna paní katechetka vypravovala dětem v náboženství o kněžství. A mluvila o tom velmi vznešenými slovy. Vtom se přihlásilo nějaké dítko a povídá: „Paní učitelko, a chodí pan farář taky na záchod?“ Katechetka zrudla, zalapala po dechu a povídá: „No, chodí. Ale ne tak často, jak ostatní!“ 🙂

Tak to, že pan farář chodí na záchod, asi nikoho nepřekvapí. Co ale nejednoho člověka opravdu překvapuje, je to, že pan farář chodí i ke zpovědi. Tedy nejenom jako zpovědník, ale i jako kajícník.

My jsme slyšeli v dnešním 2. čtení o tehdejších židovských velekněžích – a platí to i o dnešních novozákonních kněžích: Protože sám je podroben slabosti, je schopen cítit s chybujícími a bloudícími. A proto musí podávat oběti za hřích sám za sebe jako za ostatní lidi.

Na začátku dnešního druhého čtení jsme slyšeli, že každý velekněz (i kněz) je brán z lidu a pak kousek dál zaznívá, že tu důstojnost si nemůže nikdo vzít sám, ale musí být povolán od Boha.

Podle jakého klíče Bůh volá? Volá jen ty nejdokonalejší z dokonalých? Minulou neděli jsme uvažovali nad apoštoly. Kolik roboty měl Ježíš s apoštoly! A to byli první biskupové! Přesto i oni udělali kus poctivé práce. To je prostě svobodné Boží rozhodnutí (nehledě na zásluhy člověka), že Bůh v nitru člověka nechá zaznít touhu po úplném sebedarování Ježíši. Já nevím, proč do mě Bůh to volání vložil! Já jenom vím, že Bůh měl se mnou spoustu roboty, když jsem třeba dva roky po 1. svatém přijímání úplně přestal chodit ke svátostem. 3 roky jsem to takhle vydržel. A když jsem se po těch třech letech rozhodl, že takhle už to dál fakt nechci, tak (jestli si to ještě dobře pamatuji) jsem ty hříchy měl napsané na třech listech. Těch hříchů, které jsem neudělal, tehdy fakt až tak moc nebylo. A další 4 roky mi trvalo, než jsem se naučil ke svaté zpovědi chodit pravidelně. Když mně děti někdy říkají: „Já mám strach, co si o mně řeknete, až vám ty hříchy řeknu“, no – co si řeknu: Vzpomenu si na sebe! Jeden kněz dokonce říkal, že po velmi zbožném dětství se Pánu Bohu vzdálil tak, že dokonce zapomněl i Otče náš. A když se pak vrátil, Bůh ho povolal i ke kněžství.

A jestli dneska zpovídáme druhé, pak je to z pověření Božího a jako služba. A zpovídáme ne jako „pan dokonalý“, ale jako ten, kdo potřebuje službu jiného kněze, jako ten, kdo sám potřebuje Boží milosrdenství. Jsou i dospělí, kteří s rozechvěním přistupují ke svaté zpovědi s třeba nevyslovenou otázkou: „Co si pan farář řekne?“ A já si kolikrát řeknu: „Hm, to jsme na tom stejně, mně se to taky nedaří.“ Nebo někdy dokonce vnímám, že kdyby to šlo, tak bych si s některými kajícníky nejraději vyměnil místo. To bývá někdy lekce pokory! Všichni potřebujeme Boží milosrdenství. Protože sám je podroben slabosti, je schopen cítit s chybujícími a bloudícími.

Tak kéž nám to vědomí pomáhá! Zvlášť tam, kde by se nám vyznání ve svátosti smíření zdálo obtížné. Možná, že i ta myšlenka, že i kněží se zpovídají a mají z čeho, pomůže někomu, kdo už dlouho u svátostí nebyl. Dej Bůh, aby někdo v sobě objevil tu touhu: Já bych to zase strašně moc chtěl dát s Bohem do pořádku. Vždyť i kněz se zpovídá! Protože sám je podroben slabosti, je schopen cítit s chybujícími a bloudícími.